Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestovní

13. 3. 2016

ŘÍM 2009

24. 3. 2011

Prázdniny v Římě" 1díl - Fotoreportáž

Ráda bych na úvod reportáže z Říma chtěla poděkovat Romanovi, že nejel s Ivuškou, protože tím tento úžasný víkend umožnil mě co by náhradnici

(klidně tak budu fungovat dál ;-) i na dalších cestách  )

A hlavně a především bych chtěla moc poděkovat Ivušce, která mě vzala sebou, přes veškerá má varování a přes osobní zkušenost z výletu na Konopiště.

Měla se mnou nebetyčnou trpělivost - jelikož jsem v jádru lenoch.

Děkuji jí za neustálý a trpělivý překlad "z" a "do" angličtiny.

A hlavně za průvodcovské služby, které byly (a to si odporuj jak chceš) DOKONALÉ. Ivu sice tvrdí, že jsme bloudily, ale to není pravda. Viděly jsme víc než ostatní obyčejní turisté, nechodily jsme s davem (což mě velmi vyhovuje) a vždy jsme došly kam jsme potřebovaly.

Zkrátka a dobře: Ivu, moc moc moc moc děkuji, protože to byl nádherný víkend. Dík za vše a snad někdy.... Asi nejznámější římská stavba se nachází nedaleko Fora Romana. V roce 72.n.l. ji nechal postavit císař Vespasianus. Na stadion kde se odehrávali gladiátorské zápasy se vešlo 55 tisíc diváků. Koloseum je 48 metrů vysoké a po obvodu měří téměř 500 metrů. Zdi z cihel a sopečného tufu byli zvenčí obloženy travertinovými bloky. Hry se odehrávaly až do 5.století, pak byly zakázány. Ve středověku se po zemětřesení část kolosea zřítila. Až ve 20.století proběhli restaurátorské práce. Z původní stavby se dodnes dochovala pouze jedna třetina.

U Kolosea stojí triumfální oblouk, postavený z bílého mramoru. Dal jej postavit senát po císařově vítězství nad Maxenciem u Milviova mostu r. 312. Je to nejlépe dochovaný a největší vítězný oblouk v Římě. Má tři průchody, nad kterými je atika. Oblouk je 21 metrů vysoký, 26 metrů široký a 7 metrů hluboký. Na dekoraci tohoto oblouku byly využity reliéfy a sochy pocházející z jiných monumentů. Dvakrát 4sochy v horní části dlouhé strany a dvě horní desky na krátkých stranách jsou z období Trajánovy vlády (98 – 117) a původně patřily k jedinému reliéfu, který zdobil Basiliku Ulpiu na Trajánově foru. Osm kruhových reliéfů o průměru 2 metry z Hadriánova období (117 – 138) zobrazuje čtyři Scény z lovu a čtyři Scény obětí a původně patřily k chrámu Hadriánova oblíbence Antinooa. Dvakrát čtyři menší desky v horní části dlouhé strany jsou z období Marka Aurelia (138 – 161) a původně zdobily oblouk Arcus Pani Aurei, který oslavoval vítězství Marca Aurelia nad Germány a stával pravděpodobně na Kapitolu. Dolní části všech tří oblouků jsou z doby Konstantinovy vlády (312 – 337). Z jeho období pocházejí postavy bohyně Vítězství a říčních božstev, ale i alegorie ročních období. Rovněž kulaté medailony na obou bočních stranách s bohem Slunce a bohyní Měsíce a velký vlys, který probíhá v poloviční výšce nad menšími průchody a na bočních stranách vznikl v této době. Vlys představuje odjezd římských vojsk z Milána, obléhání Verony, bitvu u Milvijského mostu a návrat do Říma.Forum bývalo rozlehlé náměstí, po obvodu s podloubími, ve středu stála socha císaře na koni a v uzavření náměstí byl velký chrám. Fóra měla dát městu lesk, lidu možnost zakládat trhy a místo, kde by bylo možno poslouchat řečníky a provádět náboženské obřady. První osady starověkého Říma vznikaly na pahorcích, území ležící mezi nimi se v 10. a 9. st. př.n.l. využívalo jako hřbitov. Po založení města (754 př.n.l.) se mrtví pohřbívali na Esquilinu. Bažiny mezi Palatinem a Esquilinem vysušili a vodu odvedli kanálem Cloaca Maxima do Tibery Římané již v 7. st. př. n. l. za vlády krále Tarquinia Prisca. Tak získali místo na tržiště, kde se shromažďoval lid a konaly soudy. Část byl určena pro veřejné obřady. Zde probíhaly volby magistrálu, oslavy náboženských slavností a soudili se zde odsouzení pravým soudem. Hned na počátku vznikly na obou stranách náměstí dvě významné budovy, královská rezidence (regia) a první comitia. Od 4. st. př.n.l. přibývalo na volném prostranství sloupů a soch a stály tu nakonec v takovém množství, že jich většina musela být ve 2. st. př.n.l. odstraněna. Díky velkému rozkvětu po Punských válkách forum změnilo svůj vzhled. Již ve 2. st. př. n.l. se staví nové baziliky a velké chrámy. Byl zaveden nový stavební styl, který měl již brzy patřit k charakteristickým znakům urbanistické struktury Říma. Tabularium doplnilo konečně celkový vzhled republikánského fora a uzavřelo jej vůči Kapitolu. Caesar tržiště rozšířil, Augustus a jeho nástupci vystavěli nové reprezentační budovy, oblouky, sloupy a sochy. Po mnoha změnách za vlády císaře Augusta se forum stalo pro svoji velikost náboženským, obchodním a veřejným středem města.Po určitém období, kdy se veřejné zájmy přesunuly do jiné části města, Forum Romanum získalo původní kouzlo zásahem Maxentia a Konstantina. Úpadkem císařství bylo těžce poškozeno i Forum Romanum a to za vpádů Vandalů a Gótů. S příchodem křesťanů se forum stalo náboženským místem, kde se budovaly kostely. Časem bylo forum zcela opuštěno a zříceniny starobylých budov byly používány obyvatelstvem, ale většinou byly zbourány a sloupy a opracované kameny se používaly na výstavbu kostelů. Během středověku se forum změnilo v pastviny dobytka. R. 1871 se na Foru a Palatinu začalo s vykopávkami

Španělské schody se nacházejí na Španělském náměstí (Piazza di Spagna) a jsou známé ze slavných italských módních přehlídek i filmů. Na tomto místě se také scházejí mladí lidé a tráví tu spolu volné chvíle. Schodiště se svými 183 stupni stoupá k náměstí Trinita dei Monti. Uprostřed se tyčí obelisk - Obelissco Sallustiano, který sem byl přemístěn ze slavných Sallustianských zahrad. Mohutná stavba kostela Trinita dei Monti za 16. století vévodí celému náměstí a je jedním z impozantních františkánských kostelů ve městě. Ve středu Piazza di Spagna se nachází Fontana della Barcaccia, dílo slavného sochaře Pietra Berniniho.

používalo se jako starověký stadion, postavený císařem Domitiánem, a ještě stále si udržuje svůj tvar. Najdete tu také pozoruhodné Berniniho fontány. Bernini je bezpochyby nejtalentovanější uměleckou osobností italského baroka. Působil hlavně jako sochař, významné je i jeho dílo stavitelské a malířské. V Berniniho tvorbě je soustředěna barokní energie, exaltovanost a robustnost. Jeho sochy výjimečně věrně zachycují povrch drapérie i lidské kůže, pohyb lidského těla i vnitřní emoce. Jedno z nejkrásnějších římských náměstí se nalézá na místě původního Domiciánova cirku z r. 85 (Circo Agonale) a zachovává jeho půdorys o rozměrech 240 x 65 m. V cirku se pořádaly gladiátorské hry a námořní bitvy.  Najdeme zde tři fontány - nejstarší jižní Mouřenínova (Fontana del Moro)a severní Neptunova (Fontana del Nettuno) mají kašny z r. 1575 od Giacoma della Porta, sochy pocházejí z doby pozdější. Střední Fontána čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi) je dílem Lorenza Berniniho  z let 1647-51. Znázorňuje čtyři tehdy známé kontinenty, zastoupené postavami čtyř říčních božstev. Evropu představuje Dunaj, Afriku Nil (má zakrytou tvář, neboť jeho prameny nebyly tehdy ještě známy), Asii Ganga a Ameriku Rio de la Plata.
Přístup k Vatikánu po Via delle Conciliazione (Třída usmíření - otevřena v r. 1950) ústí na náměstí sv. Petra, které geniálně navrhl a postavil 
G. L. Bernini v l. 1656 - 1667. Náměstí je 340 m dlouhé a 240 m široké a skládá se ze dvou prostranství - většího elipsovitého a menšího lichoběžníkového. Na užších stranách elipsy jsou 17 m široké kolonády se 4 řadami dórských sloupů (celkem 284 sloupů 15 m vysokých).Na horní římse kolonády jsou sochy světců, po každé straně je jich 70. Vévodí jim socha Ježíše Krista nad středem barokní fasády baziliky sv. Petra. Před vnějším schodištěm do baziliky jsou umístěny dvě velké sochy sv.Petra (vlevo) a sv. Pavla (vpravo). Uprostřed náměstí se nachází 41 metrů vysoký egyptský obelisk, který byl původně osazen uprostřed nedalekého antického Neronova cirku. Na přání papeže Sixta V. (1585 - 1590) přenesl architekt Fontana r. 1586 obelisk do středu náměstí sv. Petra. Na vrcholu je relikvie sv. Kříže. Kašny po obou stranách pocházejí ze 17. století. Velkolepý a přepychově vyzdobený chrám sv.Petra s nádhernou 132 metrů vysokou Michelangelovou kopulí se nalézá v samém srdci římskokatolické církve ve Vatikánu.První bazilika zde stála již v první polovině 4.století, ale v 15.století hrozilo, že se zřítí a tak nechal papež Julius II. zbudovat novou. Na její stavbě se podílela většina velkých architektů římského baroka a renesance. Uvnitř se nelézá 11 kaplí a 45 oltářů. Hlavní papežský oltář pochází z 16.století a sídlí pod Berniniho pozlaceným bronzovým baldachýnem. Dále je zde k vidění slavná Michelangelova Pieta, socha sv.Petra, klenotnice či sakristie. Navštívit můžeme i podzemní prostory nebo kopuli, odkud je nádherný výhled.

Castel Sant Angello

Andělský hrad nad Tiberou nechal roku 139 n.l. postavit císař Hadrián jako mauzoleum. Později se z něj stala pevnost v jejichž útrobách se nacházely například kasárny nebo vězení. Dnes je hrad věnován muzeu mapujícímu jeho historii. Nejdeme zde 58 místností, z nichž stojí za pozornost především Sala Paolina, jenž je nádherně zdobena freskami. Z terasy pevnosti je fascinují výhled po okolí. Asi nejznámější římská stavba se nachází nedaleko Fora Romana. V roce 72.n.l. ji nechal postavit císař Vespasianus. Na stadion kde se odehrávali gladiátorské zápasy se vešlo 55 tisíc diváků. Koloseum je 48 metrů vysoké a po obvodu měří téměř 500 metrů. Zdi z cihel a sopečného tufu byli zvenčí obloženy travertinovými bloky. Hry se odehrávaly až do 5.století, pak byly zakázány. Ve středověku se po zemětřesení část kolosea zřítila. Až ve 20.století proběhli restaurátorské práce. Z původní stavby se dodnes dochovala pouze jedna třetina.
Až v letadle jsme si s Ivuškou uvědomily, že jsme vyfotily sice skoro 500 snímků, ale ani na jednom nejsme spolu. V letadle jsme to tedy napravily.

Cesta do Prahy vedla nad Alpami - bez komentáře......................článek o našem dobrodružství bude následovat

"Prázdniny v Římě" 2díl - Zápisky (14.8.2009)

"Jsem v Pendolínu. Je to dobrý. Jsem v pendolínu ... ani to nedrncá...." opakovala jsem si v duchu
"Dobrý den. Jmenuji se Slavíček a jsem kapitán tohoto letu. Dovolte, abych Vám sdělil, že jsme vystoupali na naší letovou hladinu 11.000m. Přeji příjemný let"

Zatracenej kapitán letadla. Teď už se asi nepřemluvím, že pendolíno v 11km nad zemí je normální. .... chvíli jsem zvažovala, co s tím mohu dělat, ale po zjištění že nic, jsem se uvelebila ještě pohodlněji v sedadle a sledovala na obrazovce trasu letu i údaje o výšce,teplotě, rychlosti a místě kde se právě nacházíme. Vlastně to nebylo špatné. Letěla jsem naposledy před 25 lety, tak moje obavy ze skoro "prvního" letu byly pochopitelné. Pravda, po informaci že nemám zrovna pevnou zem pod nohama mi nebylo nejlépe. Koneckonců padák nepatří ke standardní výbavě dopravních letadel a stejně tak záchranná brzda v případě nouze. Tyto záchranné prostředky,které by mě dodaly jinde pocit jakéhosi bezpečí, leteckým společnostem očividně unikly. Jak jsem se dostala 11000metrů nad zem? To jsem si tak na konci června seděla v podhradí Karlštejna, když mě přišla smska,zda nechci letět na víkend do Říma. Brala jsem to za dobrý fór. Nicméně nabídka to byla vážná a díky Ivance i reálná.  

V pátek jsem tedy seděla na letišti a byla mile překvapena rychlostí odbavení. Možná to bylo proto, že jsem nic nepašovala a nevypadala jsem ani jako terorista. (Baseboolku od Kapříka i špuntovku jsem nechala doma). Vybavena mapami Říma, kapesním průvodcem, cestovním pojištěním, několika málo bankovkami, radami od maminky a mou tajnou zbraní: Ivankou, jsem se vydala na cestu. Let jako takový byl příjemný. Dokonce západ slunce, jaký se hned tak nevidí, jako by se s námi loučil a propouštěl nás do dálav Itálie.  Po přistání jsem seznala, že Římské letiště je velký pavouk, kde by se dala pořádat bojová cvičení. Bludiště a spleť turniketů, tunelů, jezdících chodníků i schodů a naprosto neznačená změť chodeb, nás po nějaké době "vyplivla" konečně (díky Ivančině šikovnosti) na nádraží. Po nástupu do vlaku jsem slavnostně slíbila českým drahám, že už nikdy nebudu brblat nad čistotou jejich vozového parku. Přiznám se, že nebýt to tak daleko, ze strachu z blech bych asi šla raději pěšky. Nicméně nás vlak dovezl poměrně rychle do centra Říma. Zde jsem si uvědomila, že nádraží všech velkoměst jsou si velmi podobná a liší se jen v nánosu špíny. Změť kufrů, cestujících i bezdomovců (někdy od sebe jedno od druhého nerozeznáte), pasažéři hledající kolej, vlak, eventuálně zbytek rodiny či zavazadel... Zdárně jsme se vším propletly a poprvé se nadýchly Italské metropole. Zde jsem si ověřila, že pokud někomu něco nepřeji, tak je to nálet Italských taxikářů. Náš hotel se dle mapy nacházel nedaleko nádraží přímo v centru. Jak jsme rozložily mapu, už se houfovali a nabízeli své služby. V naivní představě, že se budou chovat jako čeští taxikáři... a ať si kdo chce co chce říká, já na ně nedám dopustit... se Iva zeptala kde bychom hotel našly. Jeden volal druhého a třetího - nikdo nevěděl, pak si jeden vzpomněl, a že za 20 EU nás doveze k hotelu, že je to nebezpečné v Římě a že je to daleko. Jo, to určitě... Italští drožkáři  nenachytají české turistky! Hotel jsme našly sami asi za 10-15 minut a zjistili, že za pět minut chůze od nádraží by měl Římský taxikář vyděláno víc než dost. Tak jak jsme pohodlně našly hotel, a bez problému získaly klíč od pokoje, tak těžce a složitě jsme nemohly najít pokoj. Směrovací cedule na patře končily číslem 214 a my v ruce svíraly pokojovou kartu na no.216. Kličkovaly jsme změtí chodeb, zatáčely, uhýbaly...nic platné, vždy jsme skončily u výtahu z cedulí končící dvě čísla pokojů před námi. Ale hoteliéři se přepočítali, neznají totiž výdrž a odhodlání českých turistů bahnících po odpočinku.  Pokoj jsme našly a zvítězili tak nad všemi zákeřnostmi Římského města.

Hotelový pokoj mě velmi mile překvapil. Ne že bych Ivance při jeho vývěru nevěřila, nicméně předčil má očekávání. Útulný pokoj, čistý a opravdu velmi prakticky zařízený. Za zmínku také mimo pořadí stojí hotelový servis. Každý den ustlané postele, čisté ručníky, vytřeno, vyleštěno. Velmi mile jsem byla překvapena. ( www.hoteliriko.com )

A tak jsem uvelebila tělesnou schránku na pohodlnou postel a usínala s pocitem, že jsme první hodiny obstály skvěle, a že kdo se musí bát - je Řím a nikoliv my!

"Prázdniny v Římě" 3díl - Zápisky (15.8.2009)

Otevřela jsem oči a chvíli přemýšlela kde to jsem. Aha... letadlo, taxikáři, pokoj....ŘÍM! Spala jsem jak ve vlastní postýlce. Nutno podotknout, že to bylo jen díky klimatizaci, protože jinak nevím, jak bychom v tom horku noc přežily. Takže navzdor tomu, že mě Ivanka varovala, že mě skopne z postele a navzdor tomu, že jsem jí varovala, že chrápu jsme obě spaly jako by nás do vody hodili. Italská snídaně byla pestrá a velmi chutná. Vždy mě znovu překvapí, jak mimo domov jsem svým zvyklostem nevěrná. Doma nikdy nesnídám a čaje se ani nedotknu. Asi je to podnebím. Po dobré snídani jsme ještě chvilku odpočívaly a pak se vydaly na cestu za poznáním Říma. 

Podle legendy byl Řím založen 21. dubna753 př. n. l., tuto legendu uvádí jako první římský historik Varro, který žil v1. století př. n. l.Existuje mnoho verzí o založení a pojmenování města. Pravděpodobně nejrozšířenější je legenda o Romulovi a Removi. Bratři se podle ní narodili za zvláštních okolností a králem Tarchetiem z Albanu byli ponecháni na břehu řeky, kde je zachránila vlčice. Romulus se poté usadil na Palatinu (jeden ze sedmi římských pahorků), kde založil a opevnil město.Podle jiné poměrně populární pověsti někteří Trójané uprchli na lodích a větry byli zahnáni k Etrurii, kde zakotvili v údolí řeky Tibery. Protože jejich ženy měly dost putování po moři, na radu Rómy (pravděpodobně nejinteligentnější z nich) zapálily lodě. Trójanům tedy nezbylo než se tam usadit a založit město. Když se jim začalo dobře dařit, pojmenovali město po Rómě.Město Řím vzniklo pravděpodobně spojením osad Sabinů a Latinů. Římané osídlili čtyři pahorky: Palatin, Esquilin, Viminál a Quirinál. Jejich kulturu a zřízení ovlivňovali Etruskové a název pravděpodobně pochází od jména vlivného rodu Etrusků Ruma. Tyto osady se sjednotily pravděpodobně až v 6. století před naším letopočtem. Na počátku svých dějin byl Řím královstvím. Prvním jmenovaným - z převážně legendárních - následovníků Romula je Titus Livius Numa Pompilius. Po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba - údajně v roce 509 př. n l. - se kol. 475 př. n. l. stal Řím republikou. Následující období bylo poznamenáno boji mezi patricii plebeji.

 Nejdříve jsme se tedy vydaly k nám již známému nádraží. Podél něj jsme postupovaly do historického centra Říma. Město na mne působilo rozporuplně. Špinavější je rozhodně víc než Česká metropole. I bezdomovci mi přišli podstatně zanedbanější. Sem tam mě šlehla do nosu i římská vůně.... směs stoky, odpadků a pizzerií. 

Na druhou stranu z každého koutu tohoto úžasného města na nás vyskakovala historie. Tudy možná chodil Julius Cesar, tady postával apoštol Pavel, a tudy kulhal Claudius. Byl to zvláštní pocit. A zvláštní pocit jsem měla z celého města. Tak jako jsem se na první pohled zamilovala do Paříže, v Římě jsem nebyla schopna identifikovat svůj dojem. Překrýval se ve mě obdiv, úcta, smutek, rozhořčení, nadšení i dojetí. Vlastně dosud - tři dny po návratu - nevím, co mam z Říma za pocit.

Město je plné turistů. Zajímavé, že jsem nepotkala jediného Čecha. Patrně jsou všichni naloženi u moře. Město je plné hotelů, kaváren, pizzerií a obchůdků se suvenýry. Vlezlost  italských pouličních prodavačů je bez konkurence, stejně jako jejich drzost zpeněžit naprosto vše. Co mě zaujalo je rozmístění policie a karabiníků. Jsou na každém rohu, mají svá stanoviště a ti obzvláště vstřícní se nechávají i fotit s turisty.

Co se týká památek...vše je monumentální a "staré". Naprosto mě okouzlily Římské fontány s křišťálovou vodou. Apropo: v Římě jsem opravdu poznala cenu vody. Bylo takové horko, že jsem snad nikdy nevypila za den tolik tekutin. Výhoda tohoto města je, že s něčím takovým počítá a na každém kroku jsou kašny s pitnou vodou. Nebo v nejhorším prodejci s pitnou vodou.

Trošičku jsme se s Ivuškou zamotaly, když jsme hledaly Španělské schody (Piazza di Spagna) Našly jsme místo nich spoustu jiných památek, ale schody, jako by se ztratily. Český turista se však nevzdává a výsledek se dostavil. Našly jsme nejen kýžené schody, ale dokonce i čajovnu z roku 1893, které vládne černá kočička. (www.babingtons.com ) Odměnily jsme se tam ledovým čajem. Ivanka nějakou záhadnou směsí a já klasickým broskvovým. Byl mňaaaam. Navíc to bylo velmi příjemné prostředí a chládek.

Z toho co jsme ten den navštívily na mne asi nejvíc zapůsobilo Foro Romano kde na Vás historie přímo křičí z každého balvanu a z každého sloupu. A pak fontány na Piazza Navona. A samozřejmě kočičí čajovna. Málem bych zapomněla na římské kočky, se kterými jsme se setkaly hned ráno. Jedna nám dokonce zcela nezištně (na Itálii nezvyk) zapózovala.  Večer jsme ještě stihly zakoupit krém proti spáleninám, nějaké pití a Ivanka botičky. Den byl tedy naplněn a my se pomalu odebraly do hotelu. Je velmi příjemné mít na pokoji klimatizaci a hlavně sprchu. Brzy jsme opět usnuly spánkem unavených, ale spokojených turistů.

"Prázdniny v Římě" 4díl - Zápisky (16.8.2009)

Snídaně ..... i kdyby mi to někdo zařval do ucha, nic by mě nedonutilo se z pohodlí pelíšku vyhrabat. Nicméně jsme se s Ivankou v půl deváté zmobilizovaly a vyrazily na snídani.  Vyzbrojily se proti vedru a vyrazily do Italské metropole. Ten den jsme měly jen dva cíle. Vatikán a Koloseum. Protože moje již tak dost těžce zkoušená dolní končetina byla z předešlého dne ještě trochu paf, do Vatikánu jsme se nechaly odvézt městským autobusem. Na Vatikán jsem byla zvědavá.  I když jsme neměly v plánu jít dovnitř (jsou tam strašné fronty), zajímalo mě jak to v kolébce Katolické církve vypadá. Vatikán opravdu nezklamal. Obrovské, monumentální, honosné, efektní. Krámky plné upomínkových předmětů s papežem, svatými všech barev, druhů a velikostí. Nechci se věřících dotknout, ale .... trochu mi to připomínalo situaci ze života Ježíše, kdy vyhnal obchodníky a směnárníky z chrámu. Ve Vatikánu kvete na ulicích především obchod. Koupit lze "papeže" na hrnku, talířku, klíčence, kdekoliv. Nakonec jsem usoudila, že jsem ráda, že jsme neabsolvovaly prohlídku vnitřních prostor. Možná si bohatství a nádheru, která je za zdmi neumím představit. Chtě nechtě jsem si vzpomněla na film "Šarlatový a černý" s Ch.Plummerem a G.Peckem. Scéna, kdy papež v době druhé světové války provádí G.Pecka podzemím  a jeho církevními poklady a vysvětluje mu, proč nesouhlasí s tím, aby kardinál jehož G.Peck ztvárňuje pomáhal uprchlíkům před nacisty. Důvod? Musí chránit církevní historii, odkaz, poklady.... a proto nemůže proti Hittlerovi zasahovat. nebo dokonce veřejně vystupovat. Tato scéna se mi nesmazatelně vryla do paměti, protože odkaz chudého, skromného, Ježíše by měl být zachováván na prvním místě.  To se mi vše honilo hlavou, když jsem se rozhlížela po Svatopetrském náměstí v čele s jeho Bazilikou. 

Přes Andělský  most a řeku Tiber jsem se z těchto chmurných myšlenek přenesla a zamířila jsem s Ivankou směrem do Kolosea. Chtěly jsem si ho prohlédnout uvnitř, protože jsme měly vstupenky z předešlého dne z Fora Romana.  Byl to hřejivý pocit, předběhnout ten dav lidí a hrdě vsunout vstupenku do zařízení turniketu.  Pominu strastiplnou cestu vedrem a přiznám, že moje nohy už trošku stávkovaly. Konečně jsme vstoupily do Kolosea. Dýchlo na mne utrpení prvních křesťanů jdoucích na smrt. Co asi cítili tito obyčejní lidé, když vstoupili do ostrého slunečního světla z temných chodeb podzemního Kolosea a obklopoval je na ochozech 50.tisícový dav. Věděli že zemřou. Přál si to císař, přál si to lid. Zapůsobilo to na mne. Řím - tentýž Řím, odkud "vládne" dnes papež věřícím se snaží vyvraždit první křesťany. Procházela jsem po ochozu a musím říct, že to na mne hluboce zapůsobilo. Po návštěvě Kolosea jsme v jeho sousedství vypily Colu a zamířily už do hotelu. Já jsem po cestě objevila stánek s něčím, co jsem nemohla jen tak minout....MELOUNEM. To mi celý pobyt moc chybělo. Obětovala jsem několik penízků a misku nakrájeného melouna jsem si koupila. Bylo to velmi osvěživé. Nicméně i tak jsem toužila po klimatizovaném pokoji a sprše, zutých nožičkách plácajícími jen o podlahu, a těle nataženém na posteli.

Zaplaceno, sbaleno, .... nic kromě chuti nebránilo odjezdu 

"Prázdniny v Římě" 5díl - Zápisky (17.8.2009)

Jojo 5:00 a to je dovolená! Ale nebylo vyhnutí. V 5:30 nás už měl vyzvednout taxi a odvézt nás na letiště.  Vstávat tak brzy je zvrhlost a vstávat proto, aby mi mohla skončit dovolená a dopravit mě zase do pracovního procesu ještě větší. Jediné co snad trochu bylo náplastí, že taxi byl ne nepodoben luxusní limuzíně a já si to tak alespoň jednou mohla zkusit jak to vypadá.  Římské letiště - jak jsem ho popisovala na počátku, jsem poznala i jako pasažér co čeká na odbavení. Zmatek, chaos, nepořádek, fronty fronty, fronty.  Na rozdíl od českých celníků jsem italským "celnicím" připadala krajně podezřelá teroristka. A to nejen já, ale i krém po opalování, co jsme si koupily s Ivankou v Římě. Nu, ať si ho zdatná celnice užije na své dovolené ve zdraví. Třeba také někam poletí a sebere jí ho její kolegyně a tak se krém zakoupený v Římě podívá po světě.  Letiště je celkově "vybydlené", takže jsem vlastně byla ráda, že všude byly fronty a my a nečekaly v odletové hale dlouho.

Let byl klidný a nádherný. Kapitán Šikula (opravdu se tak jmenoval) řekl mnoho zajímavých informací. Ne že by mě opět informace o letové hladině našeho přístroje uklidnila, ale už jsem nebyla tak nervozní.  Ani ucho mi nezalehlo. Letěli jsme  na Alpami a řeknu Vám že není krásnějšího a dojemnějšího pohledu. Druhý takový pohled se mi naskytl při přistávání v Praze. Vidět Prahu ze tří km je nádherný pocit. Praha je nádherné město.

Ještě jednou bych chtěla moc poděkovat Ivance za tu možnost prožít nádherný víkend. Snad nebude poslední.

BELGIE ZÁŘÍ 2009

   Tak jsem se úspěšně vyhýbala letadlům, ale už zase sedím na letišti v Ruzyni. Tentokráte bez průvodce. Osamostatnila jsem se. A zvládla jsem to skvěle. Jediný zádrhel byl pas Valentinky - pas propadlý - což jsem zjistila před pasovou kontrolou. Pěkný začátek cesty. Za předpokladu že by si kontrola nevšimla, že je pas propadlý v Čechách a my vycestovali, hrozilo nebezpečí, že nesrovnalost objeví Belgičtí celníci a mojí neteřičku si nechají jako maskota v Evropském parlamentu. Když úřednice vypadala sympaticky a nevšimla si nesrovnalosti, práskla jsem se sama. Zahleděla se na pas a pravila že to problém tedy je. Naštěstí Petr porušil další pravidlo a sice že nemůže vyjíždět se dvěma doklady. Měl i Občanku a v ní dceru zapsanou. Naštěstí. Celnice pookřála a pravila že to stačí a belgickým úřadům taky. Ovšem to už ten pot na tváři nesetřelo stejně jako tik v oku. Nu, naštěstí vše dobře dopadlo i přes "záškodnické úmysly" některých nepřejících skřítků.

 

   Tak jsem vzlétla... ne že bych byla zrovna z toho odvázaná. Let dobrý, klidný, ale kdyby neprobíhal 11 km nad zemí. To mě vždy trochu znervózňuje. Když mi Ivanka - náš milovaný hostitel řekla, abych se na Bruselském letišti nelekla, že půjdeme daleko - nahoru, dolu, po schodech, po jezdícím chodníku, a pořád dál a dál. No, myslela jsem že přehání. Ani trochu! Po eskalátorech nahoru dolu, po jezdícím chodníku jsme pár kilometrů ušli.....až jsme konečně našli pás se zavazadly a pak směle k východu do náruče Ivanky. Odvedla nás na zastávku autobusu a já poprvé spatřila Brusel.

 

   První dojem byl nadšení architekturou. Nadchlo mě množství zeleně a parků. Zpočátku jsem si  myslela, jsme nepořádníci hlavně my, ale na Belgičany nemáme :-) Ivu nás ubytovala i sebe (za což ještě dodatečně velký dík!)  2/3 naší bandy ulehla a usnula. Já objevila romantiku houpacího křesla.  Po vyspání slabších jedinců jsme vyrazili do Evropského parlamentu. Procedura pro vstup byla legrační. Vyplnit formuláře, zapózovat bystré kameře aby udělala aktuální fotografii na VISIT průkazku a mohli jsme vyrazit. Valentinka litovala, že ještě nemá nárok na vlastní průkazku. Dostala jen "papír" jako povolení ke vstupu. Prohlídka jako na letišti a už jsme si mohli prohlížet centrum evropského dění. Musím říci, že mě parlament mile překvapil. Je to malé město ve městě. Nepůsobí klaustrofobicky. Lze tady najít kadeřníka, poštu, potraviny, prádelnu...vše co zde zaměstnaní lidé mohou potřebovat. Až překvapivě příjemné místo. Výzdoba moderním uměním je také zajímavá. Leckterý monument nebylo možné ani pojmenovat. Těžko říci co znamenal. S tím jsem se setkala v Bruselu několikrát. Moderní umění, které připomínalo rozebranou konstrukci mostu po demolici,  umístěného doprostřed parku si nešlo nepovšimnout. Nicméně zamotané traverzy asi nebudou patřit k mým oblíbeným uměleckým dílům.

Po procházce parlamentem jsme vyrazili do města. Na parlament bude čas i další dny. Vizit karta byla platná na tři dny.

  

   Mé nadšení Bruselem utrpělo několik ran. Architektura dobrá, oceňuji i snahu zachovat  moderními budovami ráz města. Venkovní restaurace okupující celé ulice mají bezesporu svou atmosféru, zeleně taky dostatek....ale... neuměla jsem to definovat. Až večer když jsme den hodnotili s Ivankou a její kamarádkou Esme.  Brusel nemá VLASTNÍ atmosféru a historii. Myslím tu, co by na vás dýchla, vtáhla vás do sebe a vy mohli nasát jejího ducha. Možná je to i tím, že v Bruselu nepotkáte Belgičana. Všichni kolemjdoucí buď táhnou kufry na kolečkách, nebo desky. Změť jazyků, barev pleti, ... to vše dělá z Bruselu "Babylon".  Brusel také nemá nic, co by pro něj bylo specifické. Když pominu "Atomium", není nic, co když ukážete na fotografii známému, pochopí, že jste se nechali vyfotit v Belgické metropoli.

 

   K večeři jsme využili Řeckou restauraci a musím říct, že velmi chutnou kuchyni s příjemnou obsluhou jsem opravdu ocenila. Už proto, že to byli poslední milí lidé v Belgii. Večer jsme strávili ve společnosti Ivanky a Esme a doslova jsme se prosmáli do pozdních nočních hodin.

BELGIE - ZÁŘÍ 2009 - ČTVRTEK

   Ráno jsme se probudili skoro přesně v 9,00. Vyspinkáno do růžova. Daleko od všech starostí a trápení se spalo jako v bavlnce. Paní domácí nám připravila snídani (díky). Zatímco chudák Ivanka musela do práce - nejspíš aby nás uživila - my si dopoledne užívali v hrách a odpočinku. Tedy užívala si to nezničitelná Tinda. V poledne nás Ivu vyzvedla, aby nás opět odvedla do EP. Valetinka, vypadající jako typický terorista málem nebyla vpuštěna, protože bdělá ostraha sebrala propustku na tři dny hned ten první den naší návštěvy a jiný jsme neměli. Nicméně Ivu tvrdě trvala na tom, že ho odevzdala a my pokračovali v cestě. Přidala se k nám i naše večerní společnice Esme. Pobavilo mě, že ani jedna z našich průvodkyň v některých částech parlamentu vůbec ještě nebyla a dostala se tam až s námi. Prohlédli jsme si jednací sál, jídelnu, a několik chodeb. Zvláštní, že jsem se tam necítila špatně. Příjemné prostředí. Samozřejmě v běžném provozu by to asi taková pohoda nebyla, ale parlament měl prázdniny a tak lidí bylo méně a dalo se to přežít. Exkurz jsme zakončili společným obědem. Napapali jsme se dobře a docela chutně. Tečku jsme udělali v Mickey baru - parlamentní kavárně. Dala jsem si s Tinkou čokoládu a setrvali další hodinku ve veselém povídání. Esme se pak s námi rozloučila a my se pro ten den rozloučili s parlamentem.

   Novým zážitkem bylo metro. Není moc odlišné od našeho. ... až na systém, který jsem nepochopila. Stojíte na nástupišti a máte několik možností. Nastoupit do vlaku, metra či tramvaje. Když jsem to zjistila, dezorientovalo mě to úplně. Metrem jsme tedy dorazili přes Brusel k výstavišti naproti kterému stojí Atomium.   Atomium je model základní buňky krystalové mřížkyželeza zvětšený 165 miliardkrát. Tuto stavbu navrhl inženýr André Waterkeyn ku příležitosti mezinárodní výstavy v Bruselu konané roku 1958. Tato ocelová stavba dosahující výšky 102 metrů je dominantou Heysel plateau. Stabilitu objektu zajišťují tři masivní sloupy, kterými je stavba ukotvena k zemi. Stavba je tvořena devíti velkými koulemi o průměru 18 m uspořádanými do tvaru krychle o hraně 29 metrů. Koule jsou spojeny dvaceti chodbami o průměru 3 m. Diagonální chodby jsou 23 m dlouhé a mají průměr 3,30 m. Stavba je vysoká 102 m a váží 2400 tun. Atomium bylo projektováno jako symbol mezinárodní výstavy a nemělo stát déle, než výstava trvala, ale díky svému úspěchu a značné popularitě si zajistilo své trvalé místo mezi bruselskými pamětihodnostmi. Jeho konstrukce z kombinace oceli (kostra) a hliníku (plášť) po letech začala trpět korozí a tak byl z bezpečnostních důvodů postupně omezován do atomia přístup, až byla přístupná jen třetina celého objektu.18. února2006 bylo Atomium po více než roční kompletní rekonstrukci znovu otevřeno. Dnes je přístupných šest z devíti koulí. Z nejvyšší, restaurační, je za jasného povětří nádherný výhled na Brusel. Se zemí ji spojoval kdysi nejrychlejší výtah v Evropě - pět metrů za vteřinu. Jedna z koulí se jmenuje Historická, další Dětská, jiná Konferenční. Kdo na to má, může v ní uspořádat party či kongres až pro 250 lidí. Spojovacími tubusy vedou úzké jezdící schody i pevné schodiště. Při procházení nitrem Atomia, jež místy připomíná kosmickou loď, člověk lehce ztratí orientaci; šikmo nahoru, dolů, horizontálně, do stran... V prostorách beze skel chybějí obvyklé záchytné body. Při občasném vykouknutí z malých vypouklých okének se jeden nestačí divit, kde právě je.

Z vrcholu tohoto monumentu je opravdu nádherný pohled. Prohlédli jsme si přístupné tunely a "koule" a pořídili několik fotografií tohoto unikátu.  Po této návštěvě jsme zatoužili zůstat chvíli zase na zemi a zamířili do Bruparcku.

V těsné blízkosti Atomia se nachází zábavní centrum Mini–Europe. Jedná se dnes již o 350 napodobenin nejznámějších staveb ze 70 měst Evropské unie na ploše 3 hektarů. Můžete zde najít londýnský Big Ben, katedrálu v Santiagu de Compostela, Eiffelovu věž nebo třeba ropnou plošinu Fina či funkční sopku Vesuv, kterou uvádějí do provozu sami návštěvníci stisknutím tlačítka. Vesuv poté začne chrlit lávu. Naprosto dokonalá podívaná. Všechny makety staveb mají měřítko 1 : 25. Procházka v parku Mini–Europe vzbuzuje v návštěvnících pocit, jako by na daných místech skutečně byli. Nemusí makety jen zdálky obdivovat, ale mohou se jich i dotknout. Ve většině případů je u maket použito stejných stavebních materiálů jako u jejich originálů. Jednotlivé země v parku Mini–Europe jsou nejen ozvučeny, ale často i doprovázeny svými typickými vůněmi a to proto, že se kolem staveb nacházejí živé květiny typické pro tu kterou zemi (např. levandule pro Francii). Park byl slavnostně otevřen 13. června 1989 a to pod nejvyšší patronací Evropského společenství. Postupem času sem byly umístěny stavby z celé Evropské unie. Protože jsme prohlídku Atomia protáhli až do večer , nedostali jsme se již do Mini-Europe, ale zato jsme se povozili všichni na kolotoči. Nádherném starodávném. Tinka tam jela několikrát, já jen 2x. Ale i tak to byla zábava. Hodně jsme se nasmáli. Kolotoč od 0-99 let má něco do sebe. I ten největší morous tam musel pookřát. Evidentně na něm nikdy nejela obsluha restaurace v níž jsme hledali útočiště pro své prázdné žaludky. Byla to obdoba MC Donalda - žel v belgickém provedení. Nu, jídlo bylo o stupeň lepší než u jeho amerického kolegy, ale tím veškeré klady a plusy této restaurace končily. V duchu jsem si říkala, že po návratu do Prahy budu opravdu líbat ruce každé holce od Donalda. Belgická obsluha úsměvy nerozdává. Snaží se ošidit, a když je na chybu upozorněna, pomstí se nedovřením kelímku Coca-coly položeném na dně tašky. Ano. I to je Belgie. Za celý pobyt jsem narazila na tři...opravdu TŘI ochotné prodavače, kteří s úsměvem splnili zákazníkovo přání.

Po Atomiu a kolotoči jsme se vydali na zpáteční cestu k domovu. Tedy Bruselskému domovu. Využili jsme tramvaje a prohlédli si starou vilovou část Bruselu. Ta opravdu za vidění stojí. Staré paláce, honosné vily...jistě potěší oko každého. Dorazili jsme až k "Vítěznému oblouku". Vidět ho (byť z dálky) v zapadajícím slunci byl jedinečný zážitek.

Večer jsme opět propovídali, a v družné zábavě se rozešli do svých pelíšků.

Belgie - září 2009 - pátek

Dopoledne opět pilná Ivanka pracovala a nás "ničila" neteřinka. Lechtáním a podobnými kratochvílemi. V poledne nás vyzvedla naše průvodkyně, překladatelka, hostitelka v jedné osobě a my vyrazili do Info centra EP. Po té, co jsme info centrum vyrabovali a nashromáždili  materiály pro třídu Valentinky, oddusali jsme na vlak.  V úmyslu jsme měli vyrazit do Bruggy.

Bruggy

Brugge v jazyce francouzském, Bruges v nizozemském, přezdívané také jako Benátky severu, se nacházejí devadesát osm kilometrů severozápadně od Bruselu, na řece Rey. Je to správní středisko provincie Západní Flandry. Domluvíte se zde zejména nizozemsky, ale v jakožto v komercionalizovaném městečku a la Benátky se domluvíte snad i jinak. Před pěti sty lety bylo toto město živým obchodním centrem a prosperujícím přístavem. Během několika let však moře zaneslo přístav pískem a nastal několikasetletý úpadek města. Ten pomohl Bruggám v pozdější době k turistickému rozmachu a jejich dnešní slávě. Po odchodu všech obchodníků a námořníků se tady totiž zastavil čas a investice do výstavby. Bruggy se tak od středověku zachovaly v takřka nezměněné podobě. Proto bylo historické centrum Brugg v roce 2000 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO. O dva roky později byly Bruggy, spolu se španělským městem Salamanca, vybrány za Evropské hlavní město kultury. Na sever od Benátek najdete v Evropě stěží tak romantické místo.  Historické jádro města leží na ostrově obkrouženém kanály, proto je tu nejoblíbenější turistickou atrakcí jízda vyhlídkovou lodí. Celé město i s jeho historickým jádrem, výstavnými domy a krásnými paláci můžete pohodlně vidět z 83 metrů vysoké věže Belfort(Beffroi), která je součástí impozantní stavby Halle a převyšuje i gotickou radnici, nejstarší budovu ve městě. Této zvonici se také říká Halletoren. Na druhém podlaží věže se nachází malé muzeum v původní středověké pokladnici. Za zmínku stojí i dvůr. Domy jako Bouchote nebo Cranenburg, v němž byl držen zajatý rakouský císař Maxmilián I., jsou taktéž důležitými pamětihodnostmi.  S názvem "Benátky severu"souvisí i jiné označení: Město zamilovaných.

Významné stavby    Bruggy jsou kamenné městečko na mnoha kanálech, přes které vede nespočet mostů. Krásná katedrála, několik kostelů a historických budov, dvě velká a několik malých náměstí. Centrem historického jádra je náměstí Grote Markt, zkráceně Markt. Na něm se nachází pomník cech mistrů Jana Breydela a Pietera de Conincka, místních rodáků, kteří stáli v čele odboje proti francouzské nadvládě ve 14. století. Náměstí je vymezeno četnými štítovými domy v gotickém, renesančním a barokním slohu. Druhým důležitým náměstím v Bruggách je Burg. Na tomto náměstí kdysi stála pevnost, která měla chránit město před útoky Normanů. Na východní straně Burgu se nachází Gerechtshof (Justiční palác) vybudovaný v 18. stol. v novogotickém slohu. Dalšími významnými stavbami na náměstí Burg jsou gotická Stadhuis (radnice) ze 14. stol. aBasiliek van het Heilig Bloed (bazilika svaté Krve), v níž je uchovávána ampule údajně obsahující kapku Ježíšovy krve. Skutečnou perlu umění můžete spatřit v gotickém kostele Panny Marie – v jedné z postranních kaplí najdete Michelangelovu Marii s dítětem vytvořenou z bílého mramoru, tzv. Bruggskou madonu, jedno z mála Michelangelových děl nacházejících se mimo Itálii.    Bruggy mají 106 hotelů a desítky penzionů a privátů, stejně jako nespočet útulných a vynikajících restaurací. Pověstná jsou i zdejší muzea. Jako stvořené jsou pro zamilované dvojice a nejlépe je ocení novomanželé na svatební cestě. Mohou vychutnávat romantiku "Benátek severu" a na loďce doplout až k Jezeru lásky –Minnewater – na jehož hladině se pohupují desítky labutí. A samozřejmě ochutnat i místní specialitu, vyhlášené belgické pralinky.

Musím ocenit vlaky v Belgii. Tak jak mě "uchvátil" středeční nepořádek na ulicích, tak mě nadchla čistota dopravy. Vlaky, kde by se české dráhy mohly učit, jak má čistý vagon vypadat.  Venkov, kterým nás vlak projížděl se podobal tomu našemu. Neviděla jsem podstatné rozdíly. Jediné v čem vidím rozdíl je počet domácích zvířat. Každá vesnice má pastviny s kravami, nebo koňmi či ovcemi.  Město Bruggi - na rozdíl od Bruselu mě okouzlilo. V prvé řadě je čistější a ne tolik rozkopané. Rozhodně v něm bylo stále na co koukat. Projeli jsme ho pochopitelně po kanálech. To je opravdu úžasný zážitek. Konečně na mne alespoň trochu dýchla historie, kterou jsem v hlavním městě tolik postrádala. Zopakovali jsme s hladovými žaludky zkušenost z Bruselu, že Belgický "MC Donald" je neskutečný. Nestalo se mi abych v Čechách u "originálu" čekala na jídlo 25 minut. O ochotě obsluhy ani nemluvě. Každý Belgičan se tvářil, jako bychom mu sebrali plyšového medvídka. V Bruggi, kde vedle chodců se pohybují hlavně cyklisté a kočáry je stále třeba být ve střehu.  Oba jmenovaní účastníci provozu jsou nebezpeční. Přejedu vás, odhodí vás, vyděsí vás.... Vlastně to jen odpovídá bezohlednému chování Belgičanů obecně. Po prohlídce hlavních nádherných staveb tohoto jedinečného skvostu Belgie jsme prohlíželi další perlu Belgie - obchody s Belgickými pralinkami. No, zkoušeli jste někdy chodit ulicí, která je přímo "pralinková"? To je hubnutí a diety přímo postaveno mimo zákon. Pralinky a čokoládové poklady všech velikostí, chutí, náplní a tvarů -  nalevo, napravo..... .  Pro někoho mých "lepých" tvarů opravdu peklo. Největší radost jsem měla z velkého čokoládového "kapra" ... (kdo mě znáte dobře:hádejte pro koho)  Takže od té chvíle jsem se potila a doufala, že dárek dovezu v celku. Pro případ že bych dovezla jen čokoládové "střepy" jsem si ho nafotila. Ke střepům bych přiložila alespoň foto. Ve vlaku jsme se tak nějak ponořili do vlastních myšlenek. Proto miluji vlaky. Myšlenky volně ubíhají jako on, a starosti někdy necháváme na peronu nástupní stanice daleko za sebou. 

Doma Tinka dokázala, že se do dětského bříška vejde dost věcí. Snědla hrnec polévky. Opět jsme uléhali velmi příjemně unaveni a po dlouhé době s čistou hlavou.

Belgie - září 2009 - sobota

Dnes opět celodenní výlet a opět vlakem. Cílem cesty bylo Safari a jeskyně v přírodním parku Han-sur-Lesse. Safari, kterým jsme projížděli safaribusem bylo přímo ukázkové. Tedy až na vlky. Nevím, zda je čeští varovali nebo co, ale viděla jsem je opět jen z dálky a ještě zahrabané v jamkách. Začínám mít podezření že mě vlci celého světa prostě nemají rádi. (Vlci v Pražské Zoo se mi úspěšně schovávají už 5 let). Kdo byl vysloveně komediant byl medvěd. Pozoval, nechal se krmit i fotit....prostě mazlík do pokoje. Příjemné a oddychové místo. Další zastávkou byly jeskyně. K ní nás dovezl vláček, který byl ovšem tak narvaný, že jsme stáli na plošině, kde bylo nejpohodlněji a nejvolněji. Prima dobrodružství. Rozhodně příjemnější než se mačkat s Belgičany a Němci ve vagonku. Kdyby tam nebyl ten dav lidí,... nevychovaných lidí.... tak bych čestně prohlásila, že to byly ty nejkrásnější jeskyně co jsem kdy viděla. Nádheru mi však rušili lidé kolem. A znovu jsem musela konstatovat, že v Belgii bych nevydržela žít ani rok. Zatímco v Čechách se po jeskyních pohybujeme v téměř uctivém tichu, nedotýkáme se krápníků ani čehokoliv jiného, abychom zachovali tu nádheru pro budoucí generace, Belgičani věrni své sobecké povaze Jáji (jájájá jenom já) celou dobu pokřikovali a halasili, ošmatlávali vše co se jim zamanulo a chodili mimo stezky a cestičky. Když pak skopávali nečistoty do nádherného jezírka, chtělo se mi ječet taky. Prohlídka trvala jeden a půl hodiny. Ušli jsme 2km a sestoupili po cca 300 schodech. Ale nádhera rozlehlých jeskynních sálů, gigantických útvarů....bylo na co se koukat a pro co dolu sestoupit. Světelná hudební šou v podzemí také stála za to. Jako vždy jsem skončila bez bundy, do které jsem zabalila Tinku. Nu, ověřila jsem si že celkem do 8°C to zvládám i s krátkým rukávem. Nicméně jsem pookřála na sluníčku, když jsme jeskyně opustili.

Autobus měl zpoždění a tak jsme vlak dobíhali...téměř v jeho rozjezdu. Ale stihli jsme to. Na zpáteční cestě jsme navštívili Delvitu a konečně jsem našla jednoho ze tří zmiňovaných příjemných prodavačů v Belgii. Asi proto že to byl nějaký Ind. Byl ochotný a usmíval se.  Ovšem to bych nesměla být v Belgii, aby mi vzácnou chvilku nezkazila zákaznice co stála za námi a začala se ve frontě dohadovat. Začala jsem si už zvykat.

 Přírodní park Han-sur-Lesse se nachází v jihovýchodní Belgii, v regionu Namur, nedaleko jihovýchodního okraje -obce Han-sur-Lesse . Tato obec se rozkládá jihozápadním směrem od města Rochefort . Přírodní park Han-sur-Lesse zaujímá rozlohu 250 hektarů. Je součástí Národní parku Lesse et Lomme. Pro návštěvníky je zde vyznačen 10 km dlouhý okruh. Po tomto vyhlídkovém okruhu se projíždí i speciálními auty a doba prohlídky trvá cca 1,5 hodiny. Můžete zde vidět mnoho domácích ale i divokých zvířat včetně bizonů, zubrů a dalších. Přírodní park Han-sur-Lesse pořádá řadu kulturních akcí a akcí pro děti. V obci se také nachází jeden z nejvyhledávanějších turistických cílů v Belgii, jeskyně Han-sur-Lesse .  Jeskyně Han-sur-Lesse se nacházejí v Belgii, nedaleko města Rochefort , ve stejnojmenné obci. Patří mezi hlavní turistickou atrakci v Belgii. Leží na řece Lesse, která zde mizí v podzemí kopce Boeme nebo také nazývaného Boine. Jeskyně Han-sur-Lesse vznikly erozí na vápencovém kopci. Jeskyně jsou dlouhé cca 1 km vzdušnou čarou. V jeskyni Han – sur – Lesse je konstantní teplota 13°C a vysoká vlhkost. Prohlídka Jeskyně Han-sur-Lesse trvá od 1 do 1,5 hodiny. Obsahuje zvukovou a světelnou show, která probíhá v největší z místních jeskyní Salle du Dome. Tento sál je vysoký 20 metrů. Zajímavostí Jeskyně Han-sur-Lesse je 7 metrů vysoký krápník, který je údajně starý až 120 tisíc let. Prohlídka končí krátkou jízdou lodí a dělostřelbou, kde se ukazují akustické vlastnosti Jeskyně Han-sur-Lesse. Belgie byla do 50. let dvacátého století rájem pro všechny milovníky železnic. Po normálním nebo úzkém rozchodu se dalo dojet téměř kamkoliv. Dnes je tomu jinak. Většina úzkorozchodných drah (tramvají) přestala existovat do roku 1960, a do dnešního dne se zachovalo jen několik provozů. Jedním z nich je krátká trať Han-sur-Lesse - Grotes, součást turistického areálu jeskyní Han. Trať Han-sur-Lesse - Provoz byl zahájen v roce 1906. Trať, určená především pro turisty, odbočovala z čtyřicet kilometrů dlouhé úzkorozchodné dráhy Rochefort (na zrušené normálně rozchodné trati z Jemelle) - Wellin - Graide (trať 166 Dinant - Bertrix). V létě 1935 zde jezdilo 9 párů vlaků z Rochefortu. V roce 1955 byla zrušena trať Rochefort - Graide, turisticky atraktivní odbočka k jeskyním ale zůstala. Naopak, na obou koncích byla trať mírně prodloužena, aby umožnila pohodlnější přístup z návštěvnického centra ke vstupu do jeskyně.  Dnes je jízda historickou tramvají nedílnou součástí návštěvy jeskyní. Vstupenka je společná - samotné projetí trati není povoleno. Protože východ z jeskyní je na jiném místě, vrací se soupravy z horní stanice prázdné. Jeskyně jsou masívně inzerované po celé Belgii a v době mé návštěvy sem proudily davy turistů. Doprava do areálu bez vlastního auta je poměrně jednoduchá - je nutné nejdříve dojet vlakem do Jemelle (hodinový takt) a tam přestoupit na autobus TEC (v současnosti - listopad 2004 - linka 29 Jemelle - Wellin, výstup na zastávce Han-sur-Lesse Eglise, také zhruba hodinový takt). Podle toho, co jsem viděl, ale většina lidí přijíždí autem. Autobusová doprava v Belgii je hlavně o víkendech poněkud nepřehledná a sporadická, takže se nemůžeme divit běžným turistům, že se jim nechce na ni spoléhat. Na dalších stranách uvidíte několik fotografií z projížďky vlakem i návštěvy areálu. Více informací o dráze najdete na oficiálních stranách jeskyní Han, ze kterých jsem čerpal některé podklady. Historickým tramvajím se věnuje také stránka o muzeu Thuin na tomto serveru. Pokud se sem vypravíte, neopomeňte také malé železniční muzeum v Jemelle (Centre du Rail et de la Pierre), které přibližuje historii železniční dopravy a hornické činnosti v okolí.

 

Namur Správní středisko provincie Namur je město Namur s asi 100 tisíci obyvateli při soutoku řek Sambre a Massy. Velmi známé jsou zdejší porcelánky. V římském období tady stávalo oppidum kmene Aduatuků Namurcum Castrum, kteří jako první začali toto místo opevňovat. Během historie bylo město několikrát vypáleno. Za II. světové války byla pevnost dobyta Němci za tři dny. V Namuru v biskupské rezidenci sídlí Conseil de la Région Walonne, regionální parlament, v centru si stále některé ulice udržely středověký charakter s typickou mosanskou architekturou. Místní pevnost Les Gilles de Binche – stojí na soutoku obou řek a zabírá plochu 65 hektarů. Současná podoba je ze 17. století, v dřívějších dobách se právě zde nacházelo galské oppidum a ve 12. - 13. století zde stál opevněný hrad. Je dostupná pěšky, výletním autobusem nebo lanovkou. Mimo jiné je zde i muzeum parfémů. Katedrála sv. Albana Les Gilles de Binche -na místě původní stavby byla postavena v letech 1751 – 1772, ze staršího kostela se zachovala zvonice z 11. - 14. století. Uvnitř plastiky Laurenta Delvauxe. Muzeum se sbírkami zlatnických středověkých prací. Musée Félicien Rops – sbírky satirických a erotických obrazů a ilustrací místního rodáka Féliciena Ropse. (1833 – 1898) Muzeum bylo založeno v roce 1964 díky hraběti Visartovi de Bocarmé, který namurské provincii věnoval svou sbírku Ropsových obrazů. Od té doby se kolekce ještě dále rozrostla. Dnes sídlí v historickém centru města v domě z 19. století nedaleko Ropsova rodného domu. Soeurs de Notre Dame – klášter s kostelem Notre Dame (Panny Marie), kde jsou náhrobky namurských hrabat. V muzeu du Prieuré d´Oignies je klenotnice s díly slavného zakladatele tohoto kláštera Huga d´Oigniese, který zasvětil život výrobě církevních předmětů. Hugo zdokonalil techniku filigránu a nejznámějšími díly jsou kříže vykládané drahými kameny.

BELGIE - ZÁŘÍ 2009 - NEDĚLE

Trhy. Alespoň něco tady má atmosféru! Trhy jsou pžíznačné tím, že pokud nemáte lokty, nebo alespoň nabroušené lokty a zacpané uši - nepřežijete. Od knoflíku po samopal tam nakoupíte všechno. Nicméně opravdu za to stojí ovoce. Nedělní trh je zkrátka zážitek. naposledy jsme se ještě svezli autobusem z tržiště přes město k parlamentu a Bruselskému domovu. Ani poslední zážitek v autobusu nezklamal a nenechal mě na pochybách o povaze Belgičanů. Zatímco Petr uvilňoval staré číňance o holi sedačku aby se vešla, starší belgičan se ani nepohnul. ani o mm. Stařenka seděla na krajíčku. Byo to neuvěřitelné.

Den je ale již poznamenána návratem do Prahy, ze kterého z nás není nadšen nikdo. A ač jsem myslela, že Ivanka bude pak z vděku objímat letadlo, až se budeme vracet, nestalo se tak. Balení bylo smutné i veselé. Veselé proto, že jsme odjížděli s plnými kufry. Mě přubyla krabice od bot a v ní pečlivě uložený čokoládový kapr. Vycpaný jak se dalo, aby se nepoškodil.(nebudu vás napínat - kapra jsem dovezla vcelku! a v celku jsem ho také předala majitelce). Na letišti jsme se opět díky Ivance vyhnuli frontě, protože nás odbavila přes internet. S úsklebkem jsme tedy obešli řadu a postoupili k pasové kontrole. Nastalo loučení. Teď už to můžu přiznat, že do pláče jsem neměla daleko. Jsem měkejš. Ale Ivanka nám připravila nádherné zážitky, klidné pohodové dny a to v době, kdy jsme to oba - Petr i já - potřebovali. starala se o nás jako o vlastní a měla s námi trpělivost, když jsem stále požadovala překlady a tlumočení a Valentinka spoluhráče na slovní fotbal. Na letišti jsme v pralinkovém království ještě dokoupili poslední dárečky a vzpomínky. A pak jen pochodovali a popojížděli přes celé letiště ke svému letu.

V letadle jsem si na přistání sedla vedle okýnka. Nemohla jsem si nechat ujít osvětlenou Prahu. Je nádherná. Letět za jasné teplé noci je krásný zážitek. Tak věřím, že nebyl poslední.

Belgie 9/2009 - Reportáž - závěr

Asi hlavním rysem mého poznání Belgie bylo: BELGIE JE NÁDHERNÁ ZEMĚ, ... KDYBY V NÍ NEŽILI BELGIČANI

Tato holá pravda mě provázela celým pobytem. Tak začnu tím, co mne nadchlo: samozřejmně architektura i když i ta se časem okouká. Samozřejmně nadšeně jsem přijala pralinky, čistotu vlaků, která mne zarazila a dostatek zeleně všude kam jsme zavítali. Zaujalo mě město Bruggy a jeskyně v Namur. Mile mě překvapil parlament, který na mne nepůsobil klaustrofobicky a je hodně světlý a prostorný. A ještě mě mile překvapila čistota hygienických zařízení. To chválím.

Co jsem "ocenila" byl fakt, že si nemusím lámat hlavu se slušným vychováním a chutí razit si cestu k cíli loktem.

Co mě naprosto konsternovalo bylo obyvatelstvo Belgie. Jsou to ti nejdrzejší, nejoprsklejší, nejsobečtější a nejbezohlednější lidé co jsem kdy poznala. Neexistují situace kdy by někoho pustili sednout, nechali vstoupit do dveří, dveře přidrželi nebo se jen slušně zeptali, zda je místo vedle vás volné. Tolerance k výchově dětí patrně nezůstane bez následků na dalších generacích. Znám sice několik jedinců, co by sem beze zbytku zapadli, ale na mne to byla silná káva. "Plošnost" protivných lidí v jedné zemi mě překvapila. Na to navazují i služby a moje zkušenosti s nimi. Vesměs prodavače svou přítomností obtěžujete a vyrušujete. Rozhodně s obsluhou nepospíchají a když už učiní rychlejší pohyb, protože podupáváte výrazně nožkou - byť by byla obuta v lyžařskou botu - hodí po vás pohledem za nějž by se nestyděl ani Jack Rozparovač. Drzost s jakou se Vás snaží ošidit je opravdu neskutečná.

I kdybych snad v Bruselu byla nucena bydlet, odmítla bych ve středu vycházet. Ve čtvrtek totiž vyváží odpadky a tak od středy od rána se po chodnících válí pytle odpadků v takovém množství, že by v létě jistě nebylo radno bez plynové masky vycházet.

****

Takový je můj názor na tuto zemi a její obyvatele. Můžete se mnou nesouhlasit, ale tak jsem to cítila já. chtěla bych ještě jednou moc poděkovat Ivance za její péči o mě i mojí "rodinku" a za to že nám cestu umožnila. Doufám, že ten tik jí také za chvíli zmizí a přestane koktat z toho "leknutí". Děkujeme za všechno a věřím, že jsme se neviděly my dvě naposled!!!!

 

 

 

DOVOLENÁ 1987

Dovolená je pro pracujícího člověka kouzelným slovem. K výběru místa pobytu přistupujeme velmi zodpovědně.Což o to, dnes je to snadné. Vyfasujeme několik katalogů, do kterých se položíme, několik večerů listujeme a rokujeme na exotickými fotografiemi, pak zabodneme prst do glóbu a po vyřízení několika půjček od banky můžeme vyrazit.

Moje první zahraniční cesta se odehrála v roce 1987.Výjezdy do MLR, NDR, BLR a SSSR byly to jediné co v té době patřilo do nabídky jediné cestovní kanceláře "Čedok".Jako dárek jsem dostala jednu takovou cestu. Bulharsko – Zlaté Písky.Kufry zabaleny a já, moje maminka a její kamarádka jsme nastoupily hrdě do letadla.Provázela nás vidina zelenéhladiny moře, zlatavého písku a jasně modré oblohy.Tato představa nám vydržel asi tak dvě minuty po startu.Za námi seděla velmi povídavá a hlavně světaznalá paní z výboru KSČ, která spotřebovala víc kyslíku než potápěči.Její hlas neutichl ani na minutu.Vysvobozením bylo přistáni.

Do hotelu nás dopravili za svítání, kdy již ptáci vesele prozpěvovali.Abychom mohli všichni rychle zalehnout alespoň ně pár hodin , rozdělováním pokojů jsme se moc nezabývali a tak teta Any skončila – jak jinak při našem štěstí – u naší milé breptalky.Po pěti hodináchto Any nevydrželaa požádala o jakoukoliv přistýlku do našeho pokoje.Hotel se jmenoval Varšava a já se nemohla zbavit dojmu,m že mínili vybombardovanou metropoli poválečného Polska.Přistýlka (pokud se tak dá nazvat proleželé, flekaté spartakiádní lehátko) byla na náš pokoj dopravena. Po zjištění, v jakém je stavu a podezření, že bychom měli nezvané spolubydlící poskakující a sající nám krev jsme požádaly o novou.Toto lehátko nebylo flekaté, ale jinak se na něm dalo spát pouze, pokud jsem pod něj strčily náš lodní kufr, aby se spáč neprohnul zády až na zem.Rekreační činnost jsme zahájily generálním úklidem. Skříně, poličky, celou koupelnu jsmeumyly, neboť vše, včetně podlahy, nevidělo hadr od vlády posledního feudálního panovníka.

Když jsme tedy dokončily činnost, která by se dala nazvat doslova zabydlením, vypravily jsme se pochopitelně k moři.Byl to opravdu nádherný pohled, který stál za to.Vlny nám omývaly kotníky a vábily nás ke hře.Zhruba dvě minuty váhání způsobili, že ač 14 dní u moře, nekoupala jsem se v něm, ale v hotelovém vyhřívaném bazénu.Od našeho příjezdu až do konce našeho pobytu vlála hrdě a statečněčelem ke vzdouvajícím se vlnám ... černá vlajka.

Jako náhradu jsme všechny peníze a energii vložily do výletů.Já a Any jsme se střídaly v alergických reakcích na kvetoucí stromy a nové podnebí.Kde jsem nekýchala já, tam se dusila Any a opačně. Co se týká zástupce Čedoku,ona dáma v letech měla zvláštní zálibu ve večírcích.Dokud jsme se jen seznamovali s Bulharkou kulturousvérázným folklorem této země, bylo to zajímavé a poutavé. Ale jednou dostala skvělý nápad : družit nás se Sovětskými přáteli. Nepochybuji že na popud ukecané paničky z letadla. Jak jsme se dozvěděli později – původem z Ruska.Pamětníci jistě pochopí naše pocity a absolutní nechuť se jakkoliv, natož přátelsky družit.Sice jsme my tři a ještě jeden pán utekly hnedpo večeři, ale přesto jsme stihli všichni vyfasovat slušnou sbírku odznáčků od V.I.Lenina, výročí VŘSR až po odznáčky Moskvy a Leningradu.

Naši sovětští přátele nám ovšem vzápětí ukázali, že jejich společnosti neunikneme.Za doprovodu ruských písní, přerušovaných jen rytmickým podupáváním kozáčku jsme pochopily, co to znamená "prohibice".Ano v Rusku v té době opravdu byla a tak sovětští občané evakuovali alespoň na několik dní své rodiny do Bulharska, jakožto jim a alkoholu spřátelené země.Any to však nevydržela a v natáčkách a noční košili ve tři rány vyběhla na balkon, vyklonila se do sousedního okna a zařvala: "Ale už toho mám dost!"Nevšední zjev české rekreantky nepochybně způsobil mírný šok ale účel splnil. Zbytek nocí jsme měly klidnější spánek.

Blížil se den odjezdu a my začaly balit. Šlo nám to pěkně od ruky. Všechny dárky (Bulharskou keramiku) jsme pečlivě zabalily a naskládaly do kufrů a zavřely.Byly jsme samy se sebou spokojeni jak jsme šikovné, ovšem do okamžiku, kdy jsme chtěly zavazadla zvednout.Protože by s tím nehnul ani Rambo, musely jsmeto, co nám trvalo skoro celý den opakovat za jednu hodinu.

Konečně jsme v letadle dosedly a zjistily, že máme štěstí, protože naše světoběžnice je v druhé polovině letadla.Avšak hlas této dámy vystřídal zvuk ještě méně milý: hejna komunikujících Bulharských komárů, patrně letících na dovolenou k Třeboňským rybníkům.Oddaly jsme se tedy alespoň vzpomínce na písek a nádherné vlny.

Poštípáni od komárů, pobrukujíc si sovětské častušky, obtěžkáni Bulharskoukeramikou a Ruskými odznáčky – vpluly jsme zpět do obyčejného života. Ale zato s vyhlídkou na další dovolenou – v Krkonoších.

 

 

DOVOLENÁ 2014
MORAVA
 První zastávkou na našem letním putování byla Morava. V sobotu ráno jsme vyrazily nejmenovaným řlutám expresem do města Olomouc. Jindy perfektní servis žlutého vlaku ale na cestě, na které mi nejvíc záleželo, jako by se zbláznil a pracovníky to přestalo bavit. Ani jednou neuklidili nádobí a ochota sama, pokud jsme je o něco požádaly – když už se uráčili přijít. Z Olomouce jsme toho moc neviděly, ale chystáme se specielně JEN do tohoto města, tak jsme nelitovaly, že jsme viděly jen nádraží. Nicméně cesta pokračovala dál. Směr Bruntál. Luci se mi smála, že se pořád uculuju, ale já byla prostě jen šťastná. Že je se mnou a budu mít obě holky vedle sebe, na místě které miluju. Nedoufala jsem v to.
 V Bruntále jsme čekaly na příjezd Zdendy, která nám měla pohlídat krosnu a zavazadla a my se chtěly podívat na zámek. V mých vzpomínkách byl krásný a průvodkyně šikovná. Jaké bylo ale zklamání, když zámku byla otevřena jen polovina (za stejné vstupné) a průvodkyně nevěděla nic. Výklad byl naprosto monotónní a nudný. Ani na nás pomalejší a fotografy nečekala i s tím málem vákladu co měla. Byla jsem zklamána. Mrzelo mě, že první akce s Luci na Moravě dopadla katastrofálně. Zdenda nám zorganizovala odvoz z Bruntálu autem, což bylo velmi příjemné. I proto, že jsem mohly rovnou nakoupit.
 Luci se rychle zorientovala, navečeřely jsme se, vybalily a pak zalomily do postýlek. Ráno nás čekalo další dobrodružství.
 Byla neděle, ale my přesto vstávaly velmi brzy ráno, abychom stihly vlak do Krnova, kde nás čekal přípoj do Linhartov. Na zámek jsme dorazily kolem 8 hodiny, protže jsem zapoměla od kolika otevírají. Když se Lucka podívala na ceduli, pravila, abych tam ani nechodila. Ano... v 11:00. Co dělat v pustině od 8 ráno 3 hodiny. Naše dilema vyřešil dobrý "duch" zámku, kastelán pan Hrubý. Sdělil nám, že ještě zámek dovytře a pokud půl hodiny vydržíme, vezme nás dovnitř a od 10 můžem i na prohlídku. Pan Jaroslav je opravdu nadšenec v tom nejlepším slova smyslu. Bývalý učitel výtvarné výchovy vystavuje prace dětí, které lepí nádherné sochy v životních velikostech.
 Zámek Linhartovy: V druhé polovině 16. století začal příslušník staré katolické šlechty Václav Haugvic s přestavbou linhartovské tvrze na renesanční sídlo. Z tehdejší podoby se zachovala původní dispozice s uzavřeným vnitřním dvorem, obrannou věží a zejména sklepními klenbami. Ve fragmentech zůstala rovněž zachována sgrafitová omítka na věži. Figurální sgrafita jsou podnes viditelná v arkádové chodbě II. poschodí severního zámeckého křídla. V druhé polovině 17. století byl zámecký objekt už značně zchátralý. Noví majitelé Sedlničtí z Choltic začali s generální přestavbou do barokní podoby. U zámku byl v té době založen okrasný sad ve francouzském stylu. V 19. století pak byl přeměněn na přírodně krajinářský park. Zámek byl opět upravován v 18. století. V polovině 19. století změnily Linhartovy majitele. Získali je Oppersdorfové, koncem století je koupila zbohatlá krnovská rodina Wenzelidesů a roku 1930 pak rodina Wüllersdorfů a Urbairů. A opět se prováděly úpravy. Roku 1943 byla v zámku umístěna německá vojenská nemocnice. Brzy zde vypukl požár. Shořela střecha. Roku 1944 byl zámek provizorně zastřešen lepenkou. V roce 1945 se stal majetkem státu. V roce 1947 poškodila velká vichřice opět střechu a povětrnostní vlivy narušily stropy i obvodové zdivo. Zabezpečovací práce byly zahájeny až v roce 1957. V roce 1966 se majitelem zámku se stalo Zdravotnické zásobování, n. p. Objekt byl částečně zrekonstruován. Roku 2001 se stal zámek majetkem obce a postupně je opravován. Jak nám řekl skvělý průvodce a kastelán pan Hrubý, našel 200 "magorů" co ve svém volném čase a mnohdy i z vlastních prostředků zámek opravili do dnešní podoby. Dnes je Linhartovský zámek střediskem výstav všeho druhu. V tomto roce jsme tedy mohly s Luckou shlédnout:. expozice loutek - paní Šárka Váchová, Praha // expozice Hurvínků a Spejblů paní Denisa Kirschnerová, Praha // paní Marie Šlahařová, Vizovice // expozice keramik, paní Hana Pěchulová, Opava // expozice Pražský hrad v známkové tvorbě zapůjčeno z Poštovního muzea v Praze // expozice mapových pohlednic pan Tomáš Grym, Opava // expozice sklářství paní Marie Vavrečková a manželé Slavkovští, Vrbno p. Pradědem // kouzlo starého porcelánu paní Marie Míšeňská, Rakousko // expozice fotoaparátů pan Lubomír Wolf, Město Albrechtice. Prohlídka trvala dvě hodiny a byla poutavá a zajímav. Pan Hrubý dokáže skvěle bavit a zapojit všechny včetně malých dětí. Byl to zážitek.
 Z Linhartov jsme autobusem přejely do Krnova. Krnov mám moc ráda. Přemýšlela jsem kde bychom přečkaly až do nedělního programu v sále a také se trochu najedly. Volba padla na hotel Pepa. Je to rodinný hotýlek s dobrou domácí kuchyní. Klasická česká jídla na kterých si člověk může pochutnat. (dávám * * * ). Přesto nám zbývalo ještě dost času a mlsná nás zahnala do sousední cukrárny Oáza. Klasické české dorty. Degustátor Lucka cukrárny posuzuje dle laskonek. A tam prý byly vynikající. A protože moc chutnalo i mě ... dávám * * * .
 Další cesta vedla do Sálu Království. Luci se tam asi myslím docela zpočátku bála a tak abych jí nezpůsobila až takový šok, posadily jsme se do druhé třídy. Nicméně, stejně jí stačili skoro všichni přivítat a poznat. Nakonci než jsem se stihal rozkoukat, seděl u ní už Víťa a vedli živou debatu. Stejně tak sena ní vrhla Anička s Boženkou a spol. Věřím, že konečně pochopila, že ji berou jako Lucku, ne jako nějaký můj ocásek jak stále tvrdila. Domu nás vezl pro nedostatek místa Víťa, který zařídil odvoz Růženky (sestra která bydlí o vesnici vedle a jezdí normálně v našem autě) a má největší auto. Byla jsem moc ráda, protože právě Víťa je moc fajn obyčejnej mužskej, kterýho musí mít každej rád. Abych nezapoměla, taky jsme uklízeli sál a Lucka nás přitom fotila. Docela jsme si užili legraci.
 A bylo pondělí. Zdenda, Lucka, Kikina a já jsme vyrazily na výlet do Opavy. Zaímavé je například tím, že tam končí koleje. Má hezké parky, pěší zónu a jídelnu "U Tomáše" :-D Lucka byla velmi zklamaná, protože věž na kterou se těšila nebyla přístupná. Udělali z ní radnici nebo co. Ale i tak jsme si to docela užily. Dokonce vznikla vzácná fotka nás čtyřech. Zbytek večera jsme strávily hazardem.
 V úterý jsme měly v plánu Cvilín. Kamennou rozhlednu nad Krnovem. Luci se těšila jak bude šplhat nahoru, ale žel počasí nepřálo a tak jsme zůstaly doma. Karban, spánek, zlobení. Pak odchod opět na program – přes cukrárnu a info centrum.Po návratu jsme mastily ve čtyřech karty.
 Ve středu návrat. Zakoupila jsem raději buissness, abych měla jistotu, že si to Luci alespoň trochu užije. Tentokráte zklamaná nebyla. Servis fungoval jak měl. A pohodlíčko bylo taky.
 
CTĚNICE
 
Výlet byl vlastně okamžitým impulzem. Obec vedle Vinoře je poklidná malá obec, kde se nachází Ctěnický zámecký komplex. Nyní patří Národnímu památkovému ústavu. My jsme se dostaly na výstavu cechů. Muzeum hlavního města Prahy spravuje jednu z nejrozsáhlejších sbírek cechovních památek na světě. Jedná se o specifickou sbírku dokládající historii a způsoby prezentace řemeslných spolků. Tato sbírka je základem stálé expozice ŘEMESLA V POŘÁDKU.
 Historie profesního sdružování řemeslníků od středověku po současnost. Expozice představuje společenský fenomén profesního sdružování řemeslníků do skupin tzv. pořádků. Termín pořádek, užívaný u nás v novověku, vyjadřoval jistotu, kterou řemeslníci díky síle svého sdružení měli, a zároveň dával najevo, že vše se děje v souladu s určitými pravidly. Totéž znamenalo i staroněmecké slovo cech, kterým řemeslnická sdružení označují historici od konce 19. století. Každý cech vlastnil předměty, bez kterých by nemohl existovat. Cechovní pokladny, v nichž se uchovávaly cenné listiny a privilegia a poplatky za členství, nebo pokuty, z nichž se v případě nutnosti rozdělovaly almužny potřebným členům cechů. Korouhve s cechovními znaky, které členové nosili při slavnostních průvodech městem. Ferule, jež byly cechovním žezlem. Tyto předměty byly odznaky moci cechů, a zároveň jsou důkazem nesmírné hrdosti na vlastní řemesla.
 Návštěvník na výstavě může vidět světově unikátní předměty, jako je například torzo slavnostní korouhve pražského cechu řezníků, které dosahuje výšky téměř 3 metry a šířky 2 metry. Samotná korouhev dosahovala velikosti nejméně 5 x 3 metry. Manipulace s ní však byla téměř životu nebezpečná. Dochovaná část zachycuje portrét císaře Karla VI. vymalovaný jeho dvorním malířem Johannem Gottfriedem Auerbachem, na druhé straně je figura lva s datací 1730. Jedná se o jeden z mála obrazů tohoto umělce, který byl objeven až v souvislosti s přípravou této expozice. Dále jsme zde našly řadu náročně zdobených pokladen, z nichž některé jsou instalovány otevřené. Návštěvník tak může moci proniknout do tajemství tajných zásuvek, které truhly často mívaly.
 Obdivovat je možné i slavnostní cínové nádobí zdobené rytinami cechovních znaků. Představeny jsou unikátní mistrovské práce, které vytvářel tovaryš, když se chtěl stát mistrem. Tou nejpozoruhodnější je mistrovská práce pasíře Isaaca ze Starého Města Pražského z roku 1820, která představuje poslední večeři páně. Řada předmětů ještě nikdy nebyla vystavovaná a před prezentací musely projít náročnými zásahy konzervátorů a restaurátorů. Z celkového počtu více jak 600 kusů si návštěvník v expozici prohlédne více jak 200 nejzajímavějších předmětů cechovní kolekce ze sbírek Muzea hlavního města Prahy, doplněné o unikátní kousky ze sbírek Národního muzea a Moravské galerie v Brně.
 Ze zajímavé výstavy a za doprovodui velmi příjemných průvodkyní, které se nás ujaly jsme se vydaly do parku. Zámecký park je nově renovovaný, ale nechybí ani romantická zákoutí s vrbami. Nakonec jsme se rozhodly, že dojdeme až do Vinoře. Cesta je upravená, vede lesem, kolem rybníka a je to velmi příjemný relax.
 
ROZTOKY U PRAHY
 Plných 12 let čekal na své znovuotevření zámek v Roztokách. Objekt, který v roce 2002 zdevastovala povodeň, se dočkal - OD 20. ČERVNA 2014 JE MOŽNÉ NAVŠTÍVIT NOVÉ EXPOZICE:
 První expozice nazvaná: Vrchnostenská správa panství aneb jak bydlel a úřadoval pan správce , jež nás přenesl do časů, kdy do Prahy bylo daleko, a obyvatelé Roztok byli odkázáni na prostor několika vsí, které patřily ke zdejšímu panství významného rodu Liechtensteinů. Právě mikrokosmu roztockého dominia na přelomu 18. a 19. století je věnována interiérová instalace. Musím říci, že dámy, které tyto expozice dělaly se vydováděly s detaily. Ať už je to rozestavění drobností na stole, v kuchyni, nebo ve spižírně. Zvláště tam je vidět s jakou láskou to dělaly. Ve spižírně nechybí pověšený knec, zajíci, ošatky s čočkou, hrachem...., ale i cibue, česnek a pecny chleba. Každý detail je doslova vymazlen k dokonalosti.
 Druhou expozicí je : Život v letovisku aneb jak se jezdilo do Roztok na letní byt, která představil významný roztocký fenomén. Seznámily jsme se s počátky pronikání střední vrstvy, převážně z řad pražských obchodníků a továrníků, z velkoměsta na venkov. Roztocké Tiché údolí je totiž z časového hlediska nejstarší lokalitou tohoto typu. Vily určené k letnímu pobytu zde byly realizovány již po roce 1851. Nikdy by mě nenapadlo, jak dalekou historii má "chatařství".
 
Roztocký zámek, stejně tak jako jeho park opravdu vřele doporučuji. Rozhodně je tam vidět kus dobře odvedené práce nadšenců.
 
ZAPŘAŽENÁ KRÁSA
 Jízdárna Pražského hradu se proměnila v obří kočárovnu. Správa Pražského hradu připravila na letní sezonu výstavu Zapřažená krása: kočáry, saně a nosítka 18. – 20. století věnovanou historickým dopravním prostředkům z Čech, Moravy a Slezska.
 Mohly jsme v Jízdárně spatřit např. kočáry posledního korunovaného českého krále Ferdinanda V. Dobrotivého a prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. K vidění byl i vagón koněspřežné dráhy či speciální lafeta sloužící k pohřbům českých prezidentů.
 Zvláštní kategorii budou tvoří náročně zdobené ceremoniální kočáry předních českých hodnostářů, např. vyřezávaná „limuzína“ olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Coloredo-Waldsee.
 Vedle sedmnácti originálních kočárů jsou vystaveny rozmanité druhy saní a nosítek dokládajících technologickou a uměleckou zručnost našich předků. Chybět nemohly ani historické dětské hračky s tématem kočárů, stájí a koní.
 Výstava je logisticky nejnáročnějším projektem pořádaným Správou Pražského hradu. Speciální transporty s rozebranými tunovými kolosy na korbě v součtu najely až 30 tisíc kilometrů. Nejvzdálenějšími zapůjčiteli jsou Zámek Hradec nad Moravicí a Muzeum kočárů v Čechách pod Košířem na východě Moravy, o několik desítek kilometrů blíže je Poštovní muzeum v jihočeském Vyšším Brodě. Kvůli vysoké hmotnosti exponátů byla navíc pod každým kočárem v Jízdárně instalována speciální roznášecí podlaha.
 Pro vytvoření představy o kráse historických spřežení nezůstali však bez povšimnutí ani postroje koní nebo livreje sloužících. Pohled do světa dětí zprostředkují dobové hračky.
 Co bylo pro nás hlavní, že se tam mohlo fotografovat a tak jsme získaly mnoho detailů úžasné zručnosti umělců a řemeslníků.
 
BENEŠOV – KONOPIŠTĚ
 Vyrazili jsme s Macíkem (Marcelem) v 7:37 vlakem směr Benešov. Nutno říci, že je to rozhodně lepší vlak než ten kostitřas, co s ním jezdím z práce. (panťák). Z vlakového nádraží jsme zamířili na hlavní náměstí, kde je první zastávka EKOVLÁČKU. Ekovláček je skvělý vynález pro staré lidi a lenochy jako já. Doveze mě totiž až téměř k zámku. Je to příjemné. Jede trasou, kterou ař¨č jsem tam trávila hodně času jsem neznala ani já. Takže příjemná změna. Protože Macíka nebaví výklad na zámcích a v podstatě ho to nezajímá, skočil si na snídani, zatímco my si skočily do zámku na jeden okruh. Konopiště mám ráda, ale spíše z citových důvodů, než že by se mi temné chodby zámku výrazně líbily. Samozřejmě jsou kráísné, zdobné, zařízení perfektní (průvodkyně Bibiana ÚŽASNÁ), ale je to na mne moc temné sídlo. Narozdíl například od Linhartov, Radimi nebo Děčínského zámku. Neviděli jsme ani zámecký rybník, protože byl vypuštěn a v rekonstrukci po loňské povodni. Po prohlídce zámku jsme se vydali opět na stanici ekovláčku a vyrazili po památkách Benešova, které jsem zase ani já nezanala. Bylo to pro mne překvapení. Myslela jsem si že město znám. Ale jak jsem se mýlila. Po příjezdu jsem vybrakovali info centrum a zamířili do útulné ČESKÉ hospůdky. Nadchlo mě obyčejné krůtí na česneku se špenátem a knedlíkem a kdybych mohla dám si to 2x. Ale ovládla jsem se.
 Po cestě na nádraží jsem si zavzpomínala na mládí a dívala se, co vše se změnilo. Některé věci ale ne. Obchodní dům Horák-Horáková, kteří jako první po totalitě okázali zařáídit, aby mi z továrny poslali namýchaný pár bot. Našla jsem i nás milovaný obchůdek s blbůstkama, který tam byl snad ještě v totalitě. Na místě zůstala i cukrárnana hlavním náměstí a několik obchodů a hospůdek co si pamatuji. Naopak zmizelo tržiště a vyrotl tam věžák a nové domy. Ale i takje Benešov hezky upravený a mě se líbí. A ten nápad s rychlovláčkem byl prostě geniální.
 
Na zámku jsme se dozvěděli hodně zajímavostí. Zde jsou některé z nich:
 V roce 1887 koupil zámek s celým panstvím od Lobkoviců František Ferdinand d'Este od r. 1896 následník císařského trůnu. Zavedl na zámek vodovod a elektřinu. Na zámek také nechal nainstalovat hydraulický výtah. Po sarajevském atentátu v roce 1914 a po 1. světové válce, byl na základě zvláštního zákona z roku 1921 zkonfiskován majetek Habsburků, dědici byli na jeho základě vyhnáni a zámek převzal československý stát a zámek i s parkem. Následně byl zčásti zpřístupněn veřejnosti. Za 2.světové války byl v Konopišti umístěn hlavní štáb jednotek SS pod velením SS-Brigadeführera A. Karasche. Tyto jednotky byly součástí tankové divize SS-Totenkopf.
 Po osvobození v roce 1945 bylo Konopiště znovu zpřístupněno veřejnosti. Zámek se do dnešní doby zachoval v podobě, jakou dostal při poslední přestavbě za arcivévody Františka Ferdinanda d´Este. Také vnitřní vybavení zůstalo v co největší míře stejné, jako za doby, kdy zámek obýval František Ferdinand d'Este  s rodinou. Arcivévoda totiž nechal každý pokoj a místnost vyfotografovat, a tak podle autentických záběrů mohl být zámek uveden do původního stavu.
 Před východní vstupní branou se nachází přehrazený hradní příkop ve kterém pobýval medvěd Kazimír (narozen ve wroclawské zoo 5.1.1987). Jeho družka Máša (*1986) pocházela z bratislavské zoo a uhynula v květnu 2007. Dle některých periodik mělo být příčinou jejího úhynu jablko s hřebíky, které jí potrhalo vnitřnosti. To je však omyl, neboť tento osud potkal v polovině 70. let jednu z předchozích obyvatelek medvědího příkopu - medvědici Zuzanu. Dle zástupců zámku Konopiště zemřela na neupřesněnou nemoc. Zuzanka porodila medvídě a ten do poloviny 90 let obýval příkop. Jmenoval se Tobiáš. V noci z 1. na 2. února 2011 zemřel Kazimír ve spánku ve věku 24 let. Dne 10. května 2011 dorazil ze zlínské zoo nový medvěd - Brumbas, který byl však záhy překřtěn na Jiřího.
 Arcivévoda František Ferdinand
 byl nejstarší z dětí Karla Ludvíka. Pro jeho matku ale byly porody a nemoc příliš: zemřela v roce 1871 ve věku osmadvaceti let.V osmi letech se tedy František Ferdinand stal polovičním sirotkem, ke své matce, oslabené rychle za sebou následujícími těhotenstvími a především rychle postupujícími souchotinami, si však nevytvořil hluboký vztah – kvůli dlouhotrvající nemoci byl její kontakt s okolím silně omezen. Upřímné mateřské lásky se jemu i ostatním osiřelým sourozencům dostalo od jeho macechy, třetí manželky jeho otce, Marie Terezy Portugalské  jež věnovala dětem veškerou péči a především hluboký cit. Ze všech dětských zábav mu největší potěšení působil lov  ten se stal později velkou Františkovou vášní. (Jak plyne z dochovaných střeleckých záznamů, skolil František Ferdinand během svého života 272 511 divokých zvířat.)
 Jeho další velkou vášní bylo i cestování. V roce 1883 navštívil poprvé Itálii, aby viděl své majetky, jež zdědil po Františku V z Modeny. V roce 1885 navštívil Egypt, Palestinu, Sýrii, a Turecko, v roce 1889 procestoval Německo. Roku 1892 vyrazil na svou vysněnou čtrnáctiměsíční cestu kolem světa, během které urazil vzdálenost 70 tisíc kilometrů. Rád a často cestoval i v pozdějších letech. Např. jeho druhý salonní vůz podle záznamů v letech 1902-1909 najezdil celkem 415 895 km!
 František V. Modenský, bezdětný vévoda, hlava vedlejší habsbursko-lotrinské linie Rakouských nabídl otci Františka Ferdinanda, že ustaví jednoho z jeho synů svým dědicem, a to pod podmínkou, že chlapec přijme rodové jméno Este a naučí se během 12 měsíců obstojně Italsky. Karel Ludvík informoval své dva starší syny (nejmladší, arcivévoda Ferdinand Karel, byl ještě příliš mladý). Mladší syn Otto požadavek naučit se italsky striktně odmítl; František Ferdinand naopak se k jeho splnění zavázal. Poté, co císař František Josef I. udělil svolení, bylo k habsburskému jménu Františka Ferdinanda připojeno jméno Este a on podstoupil výuku italštiny. To bylo pro něj velmi svízelné, neboť na rozdíl od ostatních členů rodiny neměl jazykové nadání; získal tak averzi k tomuto jazyku, kterou přenesl i na Italy jako takové a v důsledku toho své majetky v severní Itálii neužíval. Kromě výše uvedených dvou podmínek podle testamentu nesmělo být dědictví nikdy zcizeno (tj. změněn majitel prodejem, darováním ap.).
 František V. z Modeny zemřel, když bylo Františku Ferdinandovi pouhých dvanáct let. Nabytým dědictvím se stal jedním z nejbohatších lidí v Rakousku.
 František Ferdinand se oženil 1. července v Zákupech  (v kapli sv. Františka z Assisis) Žofií Chotkovou  původem z českého šlechtického rodu Chotků  František Ferdinand si manželství s Žofií vyvzdoroval na císařii  který je v duchu svazujících zákonů habsburského panovnického domu, podle nichž členové dynastie mohli uzavírat sňatky pouze s příslušníky panovnických dynastií, striktně odmítal pro nevěstinu nerovnorodost, Chotkové mezi tyto rodiny nepatřili.
 Žofie byla dcerou hraběte Bohuslava Chotka a jeho manželky Vilemíny hraběnky Kinské z Vchynice a Tetova a byla dvorní dámou arcivévodkyně Isabely z Croy  manželky rakouského arcivévody. S Františkem Ferdinandem se seznámila roku 1896  v Praze  Oba mladí lidé se do sebe zamilovali a začali si dopisovat. Návštěvy Františka Ferdinanda u strýce Bedřicha Rakousko-Těšínského  v jeho sídle u Prešpurku  byly také častější než dříve, takže jeho teta se strýcem byli přesvědčeni, že důvodem návštěv je některá z jejich dcer a žili v naději, že se jednou stanou blízkými příbuznými příštího rakouského císaře. Roku 1898 však Isabela našla Františkův medailonek s Žofiinou podobenkou, čímž vyšlo najevo, že se následník trůnu neuchází o její dceru, ale pouze o její dvorní dámu. Arcivévodkyně vyvolala skandál. Žofie i František Ferdinand věděli, že přesvědčit císaře, aby svolil k sňatku, nebude snadné, ale po mnoha rozmluvách (či spíše hádkách) s císařem si František Ferdinand prosadil svou. Císař František Josef  však v zájmu monarchie dal svolení pouze k morganatickému sňatku; František Ferdinand musel podepsat dokument, v němž se za své budoucí potomky vzdával jakýchkoli nároků na trůn monarchie. Svatby se nezúčastnil nikdo z císařské rodiny, ani Františkovi bratři. Z ženichovy strany dorazily pouze nevlastní matka Marie Tereza a obě její dcery, Františkovy nevlastní sestry. Téhož dne byla Žofie povýšena na kněžnu  z Hohenbergu  s titulem Její Jasnost (Ihre Durchlaucht).
 Manželé žili střídavě v oficiálním sídle následníka trůnu – zámku Belvedere ve Vídni, v zámku Zákupy v Čechách  kde se konala jejich svatba, a především na jejich domovském sídle na zámku Konopiště, který František Ferdinand zakoupil v roce 1887 jako lovecký zámeček a který nechal přestavět (zámek platil za nejmoderněji vybavené historické sídlo v monarchii). Žofie porodila na zámku dvě ze tří dětí a vedla zde klidný a šťastný rodinný život.
 
ČESKÝ BROD
 
Vlakem je tokousek od Prahy, ale celkem stojí za to se tam podívat. Město je maé, ale má bohatou historii. Navštívily jsme tam muzeum, které je zaměřeno hlavně na dobu husitskou. Do Brodu jsme ale jely hlavně kvůli podzemí, které je přístupné. Jde o zatím malý úsek, protože finance a další okolnosti zatím nedovolují další průzkum prokazatelně existujících dalších chodeb pod zemí Českého Brodu. Musím říci, že se mi to moc líbilo. Na prohlídce jsme byly jen my dvě, takže jsme mohly opradu využít fotoaparátů a bavit se s průvodkyníé civilně. V podzemí se i oddává. Ale jak nám bylo řečeno jen velmi vyjímečně, protože obě oddávající města má klaustrofobii. Průvodkyně byla velmi milá a vstřícná. Zajímavé bylo, že ze stropu rostly houby (jedlé) a také krápníky.
 
Na radu pracovnic info centra jsme navštívili jednu z restaurací, která bezkonkurenčně vyniká rychlostí, velikostí porcí, milou obsluhou a chutným jídlem. Pod vše se opravdu podepisuji.
 
Po cestě na nádraží jsme ještě poslechly rady průvodkyně a šly podél fradeb, které u některých domů byly zanechány i jako původní zeď, což působilo velmi esteticky. Český Brod není nijak velký ani zvlášt vyjímečný, ale je to příjemné malé městečko a rozhodně za návtěvu stálo.
 
Český Brod je gotické město, které s velkou pravděpodobností založil pražský biskup Jan I. Ve 12.století jako trhovou osadu na turistické stezce, která spojovala Prahu s jižní a východní Evropou. Na město jménem Biskupský Brod (Broda Episcopalis) byla osada povýšena pražským biskupem Janem III z Dražic pravděpodobně v roce 1268. Současně udělil městu právo na hradby. V roce 1289 byl Brod již trhovým městečkem. Současný název Český Brod se používá od počátku 14.století. Roku 1437 byl Český Brod povýšen Zikmundem Lucemburským na královské město a dal mu dnešní erb. Během třicetileté války bylo město dvakrát vypleněno. V budově zdejšího gymnázia byla podepsána 8. května 1945 ve 21:05 kapitulace zbytků německých vojsk ve středních Čechách. Historické jádro města je od roku 1990 městskou památkovou zónou.
 
Při budování města Českého Brodu, bylo od začátku zároveň s budovami na povrchu budováno také podzemí se spojovacími chodbami mezi jednotlivými domy a skladovacími prostory, které měly také obranný význam. Podzemní gotické chodby a sklepy se v historickém jádru města zachovaly až do dnešní doby, část jich byla zazděna a někde také zasypána. V letech 1991-1996 probíhaly práce na odkrytí a vyčištění podzemní prostorů a ve Staré radnici, vystavěné na konci 14. stol. byl umožněn přístup do těchto prostorů. Rekonstrukcí prošla i samotná budova č. 1, ve které byla radnice, lékárna a okresní soud, byla zařazena do seznamu kulturních památek. V budově bylo zřízeno Městské kulturní a informační centrum a Městská knihovna  obnoveno bývalé městské vězení, zřízena malá galérie „Šatlava“ a ve sklepení byl upraven prostor jako alternativní svatební síň, pro snoubence, kteří touží po neobvyklém svatebním obřadu.
 
Hradby
 
Město bylo opevněno ve 14. století. Z původního opevnění se dochoval jen krátký úsek v ulici Jana Kouly. Město mělo původně tři brány – Pražskou, Liblickou a Kouřimskou. Dodnes se dochovala jen brána Kouřimská, zbylé dvě byly zbourány v 19. století.
 
Měšťanský pivovar 

 

Měšťanský pivovar stál původně vedle novorenesanční radnice. Nový pivovar byl stavěn od roku 1861 na místě bývalého lomu. Otevřen byl roku 1884 a byl vyprojektován firmou Novák a Jahn. V roce 1912 přibyla varna a roku 1933 postavila firma Kapsa a Müller dominantní sladovnu s kupolí. Na počátku roku 1949 byl pivovar znárodněn. Vyrábělo se zde například 10° výčepní světlé pivo, 12° světlý ležák a 14° tmavý speciál Granát. Budovy pivovaru a sladovny jsou dnes opraveny a majitel chce navázat na přerušenou tradici českobrodského pivovarnictví.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Rim+Belgie

(Ivana, 16. 3. 2016 11:25)

rada vzpominam... a krasne je to napsane.

 

 




Archiv

Kalendář
<< červenec / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 46482
Měsíc: 1046
Den: 37