Bude to rok a teprve nyní jsem našla odvahu a sílu napsat o tom, co se stalo. Vše začalo na konci června 2023. Již delší dobu se u tatínka projevovalo stáří. Bylo mu přes 80 let a sem tam něco zapomněl, rozrušovali ho i maličkosti. Říkali jsme si: stáří. Několikrát upadl, ale málokdy to přiznal. Nicméně jednou jsem byla nucena zavolat sanitu, protože nedošel již ani do kuchyně a na toaletu. Když jsem jela čekat před dům, zasekl se výtah - se mnou. Skvělá situace: dole zdravotníci co se nemohou dostat k nemocnému a nahoře tatínek, který se bolestmi nemůže hnout. Moje zoufalství neznalo mezí. Operátor sdělil, že se dřív jak za 2-3 hodiny nedostaví opravář. Modlila jsem se a hle – výtah se náhle rozjel.

         V nemocnici (kterou nebudu jmenovat) se dostal na ortopedii. Tam udělali RTG kolen a tam, protože nic neshledali dostal léky na bolest a byl NA NOSÍTKÁCH vyšoupnutý ven z ordinace. Na můj dotaz, jak ho mám asi dostat domu, bylo mi sděleno ať si zavolám taxi, nebo že objednají sanitu, ale na tu se čeká 3-5 hodin. S rychlostí sanity jsem již zkušenosti měla. Stála mě 4 hodiny nervů. Tak jsem začala jednat. Půjčila jsem si od jednoho pacienta (cizí národnosti) jeho vozík a pomohla mu přesunout se na lavici. Za pomoci lapiducha jsem z nosítek přendala tatínka na vozík, vytlačila ho ven a zavolala svou ex-švagrovou, zda by pro nás nemohla přijet. Jen díky ní a jejímu příteli jsem tatínka dostala v pořádku domu. Několik dní jsme to zkoušeli zvládnout, ale vstávat před pátou, vyběhnout dvě patra, připravit jídlo, obstarat tatínka a pak do práce a poté to vše znovu po práci se nedalo dlouho zvládat.

         Po několika dnech mi tatínek volal, že s nemůže hnout a má strašné bolesti. Nikdy to nebyl statečný rek, co se týká bolesti a nemocí, ale tentokrát bylo vidět, že je mu opravdu zle. Nemohl se hnout. Další volání sanity. Poprvé jsem zažila poměrně protivnou posádku. Ale já nerozdávala miss sympatie, ale potřebovala ho dostat co nejrychleji do nemocnice. Budiž jim ke cti, že ho odvezli na neurologii nikoliv na ortopedii. Tam mu konečně udělali řádná vyšetření a RTG celé páteře a nohou. A hle výsledek: zlomenina kyčelní kosti. Hned druhý den ho operovali na ortopedii. Měla jsem z toho velké obavy. Narkóza v tomto věku může mít i fatální následky – což se později i potvrdilo. Po probuzení z narkózy byl úplně mimo. Měl halucinace, utíkal z postele, zkrátka mozek reagoval po svém. Nicméně se během několika dnů toto srovnalo. Operace dopadla skvěle a tatínek se cítil dobře.  Začalo se jednat o převozu na rehabilitaci. Ani to se neobešlo bez problémů. Jeden den ho odvezli, na místě zjistili, že lůžko nemají až za dva dny a že to někdo popletl. Takže já málem mrtvice a tatínek zbytečný výlet.

         Když se konečně dostal do nemocnice „Na Slupi“ dostal se na svou postel ve třílůžkovém pokoji u okna, konečně nastal trochu klid. Zpočátku to vypadalo dobře. Tříměsíční rehabilitace měla své výsledky. Tatínek se s chodítkem rozchodil. Prostředí bylo ale staré, zašlé a bylo cítit starobou a močí. Nelze ale upřít vstřícný personál. Lékaři, sestry a rehabilitační dělali co mohli. Jak se blížil konec tří měsíců pobytu vyvstala otázka co dál. Doma jsem s ním zůstat nemohla a sám doma být nemohl a ani nechtěl. Podařilo se mi zařídit další umístění v domově pro seniory v odlehčovací službě v ulici „Pod Lipami“. Bylo to hodně blízko, takže jsme tam každý den někdo mohl být a dělat mu společnost. Sestřičky tam byly moc milé a vstřícné a brzy jsme našly společnou řeč.

         Bohužel bylo brzy znát, že návrat tatínka domu se stává nereálné. Pochopil to i on. Bál se být sám a věděl, že to nemá jiné řešení než nějaké pobytové zařízení natrvalo. Začalo se také rozjíždět to, čeho jsem se obávala. Demence se prohlubovala. Chvílemi jako by byl mimo sebe. Dříve jednoduché úkony se pro něj stávaly nepřekonatelným hlavolamem. Rozjelo se obsedantní chování. Projevovalo se hlavně fixací na mobil a stálé volání. Rekord byl 139 hovorů za den. Pod Lipami byl měsíc, ale psychika i zdraví se zhoršovali každým dnem. Nakonec vše vyústilo když dostal vysoké horečky. Po dohodě s personálem jsme ho nechali převézt do nemocnice na internu. Testy prokázali zánět močových cest. Ale víc mě zneklidňovala tatínkova hlava, tak jsem požádala lékaře, aby ho poslal na CT. Moc se mu do toho nechtělo a stav zdůvodňoval vysokými horečkami. Ale trvala jsem na svém. Nakonec mi s pomocí sociálního pracovníka vyhověl. Bohužel mé tušení se potvrdilo. Zjištění, že tatínek patrně prodělal několik menších mrtviček a mozek je tak nevratně poškozen a zjizvení na mozku jsou rozsáhlá mě vyděsilo. Nicméně, jak se zlepšoval pomalu zdravotní stav, zlepšovala se u hlava. Bylo to někdy úsměvné, někdy to bylo těžké se o něčem domluvit. Ale celkem se to dostalo do snesitelného stavu.

         Nastal opět čas přesunu. Tentokráte to byla Nemocnice následné péče ve Vysočanech. Čisté nové prostředí, příjemné sestry, lékaři. Už v předešlém zařízení jsme se dohodli, že začnu pracovat na hledání nějakého domova, kde by se o něj dobře postarali a cítil se tam dobře. Je to jedno z nejtěžších rozhodnutí pro dítě, když se nemůže o milovaného starat. Oslovila jsem 20 domovů. Někteří se ani neobtěžovali ozvat. Ale nakonec tatínkovo jméno figurovalo na 13 pořadnících. Pořadníky jsou o velikosti telefonního seznamu. Problém s umístěním byl ještě ten, že pro „Zvláštní režimy“ byl moc v pořádku a pro normální domovy seniorů už nebyl dost v pořádku. Dalším problémem jsou ceny. Ty co zřizuje město, obec, městská část jsou do 18.000,- měsíčně. Ty druhé si může dovolit málokdo. Ceny se pohybují bez nadsázky od 50 do 104tisíc. Co jsem měla možnost vidět, tak cena mnohdy ale kvalitě neodpovídá.

         Přišel opět zvrat. Tatínka po třech měsících opět odvezli do nemocnice. Opět zánět močových cest, zápal plic, dekubity. Lékař nedával moc šancí. Shodli jsme se na tom, že v případě zástavy nebudeme resuscitovat. Věděla jsem, co by si tatínek přál. Tohle jsme měli pořešené. To už nastala první rána, kdy mě tatínek nepoznal. Pro mne to byl šok, ze kterého jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. K údivu všech i lékaře se tatínek ze všeho fyzicky dostal. Ačkoliv Vysočany měli tatínkovi držet místo už pro něj nebylo návratu. A tak další otázka, co dál. Já i bratr v zaměstnání a tatínek neumístěn.

         Díky jedné mojí pacientce jsem se dozvěděla o zařízení v Mělníku jménem Senlife. Měla tam tatínka a byla moc spokojena. Kontaktovala jsem je a ozvali se mi obratem. Nabídli mi abychom si objekt přijeli s bratrem prohlédnout, čehož jsme hned druhý den využili.

         Prostředí nás nadchlo z několika důvodů. Je to opravdu krásný objekt z bývalého kláštera. Nyní prostředí osobní, útulné, zcela vyhovující představě o domovu. Ale co nás dostalo nejvíc byla atmosféra. Usměvaví klienti, ochotný stejně usměvavý personál, ochotná sociální pracovnice odpovídající na všechny otázky, zajímající se o OSOBNOST tatínka, co má rád…. Bylo to prostředí, které jsme si přesně pro tatínka přáli. Cena byla pro nás dostupná. Tatínkův důchod a naše přispění by to zvládlo. A pak bylo už vše jak ve snu. Ve čtvrtek mi sociální pracovnice Lenka volala, že bude patrně místo a v pátek mi to ještě potvrdila. V pondělí mi volala nemocnice, že tatínka chtějí propustit, ale nebylo kam. Opět by musel nastat přesun do nějaké LDN dočasně. Tatínek už nebyl absolutně schopen k návratu domu. Volala jsem hned do Mělníka, jak to vypadá a bylo mi sděleno, že čekají jen na zprávu z nemocnice. Běžela jsem hned na internu, nafotila zprávu na okenním parapetu a odeslala. Chvíli pobyla s tatínkem a když jsem vycházela…telefon ze Senlifu: přijímají ho a ve středu si ho převezou. Vše si i s nemocnicí vyřídí. Rozbrečela jsem se. Během několika měsíčního stresu a vypětí co bude mi někdo podal pomocnou ruku a vše vyřešil. Děkovala jsem Bohu za zásah, protože pro mne to byl opravdu zázrak. Vždyť na umístění se čeká někdy i roky. A nejednou přijde umístěnka až po úmrtí dotyčného. Zažívala jsem první vteřiny úlevy a nevěděla jsem, jak andělovi dobrých zpráv Lence poděkovat. Nikdy jí a Senlifu toto nezapomenu. Nevím, zda si někdy uvědomuje, jak velkou tíhu sejme z beder lidí jako já. Milujeme své rodiče, chceme se o ně starat, chceme pro ně to nejlepší…ale nevíme už kudy kam.

         Sbalila jsem přes víkend tatínkovi všechny věci, co by co nejvíce připomínali domov a rodinu. Fotografie, oblíbené hrnky,…. Než sanita přijela měli jsme v pokoji již vše vybaleno a připraveno. Vyplněny dokumenty s takovými otázkami, které mě utvrdili, že jsme nemohli vybrat lépe. I já se tam cítila dobře. Zajímali se o to, co má tatínek rád za hudbu, filmy, knihy….. To nikde nikoho nezajímalo. A přeskočím: skutečně jsem jednou přišla a pouštěli mu jeho oblíbený koncert Andre Rieu.

         Když tatínek dorazil, přišla se mu představit sociální pracovnice Lenka, vrchní sestra, vedoucí pečovatelek. Všichni ho uvítali tak, že mi bylo jasné, že ať bylo mé rozhodnutí jakkoliv těžké, bylo správné.

         Velmi rychle si tam zvykl a za dva dny byl již k nepoznání. Zajímal se o dění kolem sebe, byl si (i když na vozíku) prohlédnout kde to vlastně je. Každé ráno ho pečovatelky umyly, oblékly, oholily. Nebály se své svěřence obejmout, vzít za ruku, pohladit, promluvit s nimi. S úsměvem ochotně vyhověly každé prosbě. Na dva měsíce mu vrátili důstojnost, chuť do života, a snad i trochu radosti.

         Bohužel se tatínkovi vrátil zánět močových cest a byl převezen do nemocnice Mělník. Prostředí tam nebudu popisovat. Nedávám vinu sestrám ani lékařce, ale systému. Sester málo, lékařka jedna na oddělení a směnu. Když se tatínek vrátil do Senlifu, doufali jsme v zázrak, že ho láskyplná péče zase nastartuje. V neděli 24.3. se ale jeho stav natolik zhoršil, protože nebyl nemocnicí doléčen, že se do ní musel vrátit. Až do převozu jsem na něj mluvila, držela ho za ruku a on se k ní přimkl jako nějakému plyšáku. Na otázku jestli ví kdo jsem odpověděl, jako už dlouho ne: „Jé jsi tady, Punťo“. Tak mi někdy říkal a mě to vehnalo slzy do očí. Bylo to jen naše oslovení. Patřilo jen mě a jemu. Když ho vrátili z nemocnice, (po třech dnech) byl v hrozném stavu. Za svůj pobyt v nemocnici měl tělo plné hlubokých dekubitů, jen stěží otevřel oči a nevnímal. Všichni jsme pochopili, že se těch toužebně očekávaných jarních procházek nedožije. On nevnímal a tělo odmítalo spolupracovat. I přes snahu pečovatelek dekubity nešly přeléčit. Lékař napsal jen morfiové náplasti proti bolestem a děvčata se snažila mu udělat mu co nejvíc pohodlí.

         Poslední den v pátek 29.3.2024 jsme dorazili už ráno. Já, bratr a moje kamarádka. Tatínek byl již v předsmrtném stavu. Neviděla jsem to poprvé a tak jsem věděla, že nejde již o dny ale o hodiny. Znala jsem ty vyhasínající oči.

Děvčata byla úžasná. Jedna z nich mě vzala kolem ramen a slíbila, že tatínek neodejde sám, budou u něj, budou s ním až do konce. Věřím,….ne - VÍM, že to tak bylo. Ve 14:30 jsem zvedla telefon a kde mi oznámili že tatínek před 10 minutami zemřel. Tou jednoduchou bolestnou větou skončil devíti měsíční boj o tatínkovo zdraví. Demence nám ho někdy snad trochu vzdálila, ale vždycky to byl tatínek, díky kterému jsme měli nádherné dětství, jistoty v životě a spoustu lásky.

Jsem ráda a jsem vděčná, že i když jen na dva měsíce jsme mu dokázali díky Senlifu vrátit důstojnost a domov.

Pro nás tato zkušenost s domovem Senlife měla ještě jeden dopad. Přemýšleli jsme jak jim vrátit to, že nám dali klidný spánek a tatínkovi domov.

Oba jsme se stali dobrovolníky. Jezdíme 1-2 týdně a pomáháme tam, kde nestíhají. Tu někoho vezmeme ven na procházku, tu s někým jen popovídáme, prostřu na oběd, když nestíhají, snažím se jim připravit kulturní programy pro klienty. Zkrátka cokoliv, co by pomohlo personálu a oživilo dění v domově. Rozhodně si to zaslouží.