Dovětek:  jak to dopadlo s Hakim

Tak kocourek nás opustil. Nebojte se nic tragického se nestalo. Haki je zdráv. Když jsem si ho brala věděla jsem a byla srozuměna s tím, že je to problémový kocourek. Bohužel jsem netušila jak moc. Osoba, která mi ho předávala mi neřekla vše a některé skutečnosti si mírně řečeno pozměnila. Ukázalo se to už během několika málo dní. Kocourek trávil čas pod postelí, nejvýš vylezl na okno a koukal se ven. K nám lidem se nepřiblížil  víc, než na 30cm. První měsíc to šlo. Sem tam jsem Hakiho potkala, zahlédla jsem jeho černý ocásek, ale jinak nic. Druhý měsíc si hrál a vypadalo to, že půjde vše k lepšímu. Nestalo se tak. Kromě toho, že se vysloveně cíleně vyhýbal naší společnosti, při naší snaze se přiblížit začal být mírně agresivní. Říkala jsem si že to zvládneme mírným přístupem a trpělivostí. Nicméně - problém nastal, když mu něco vlétlo do očička. Nenechal se prohlédnout. Stále třepal ouškama - ani ty nebylo možné zkontrolovat. Drápky měl tak dlouhé, že by mu leckterý dravec záviděl. Často se zasekl v koberci, ale protože si nenechal pomoci, mlel sebou až jsem měla obavy aby si neublížil. Když jsem si představila, že bych ho měla dostat k veterináři, udělalo se mi trochu nevolno. Nevyřešilo by to ani to, kdybych veterináře objednala až do domu. Haki by prostě zalezl do některé ze svých skrýši a nenechal by se odchytit. Když jsme ho začali pouštět na balkon ožil. Celou noc v dešti a bouřce strávil na balkoně na vyhlídce a vysloveně si to užíval. V tu chvíli mi došlo, že tohle není typicky bytová kočička. Ten kočičí mládenec touží po vzduchu a po venku. Žije si ve svém světě - chcete-li autistická kočka. Zpočátku jsem si myslela, že je hluchý. Absolutně nereagoval na zvuky. Po poradě s několika odborníky, po několika jeho agresivních výpadech jsem došla k rozhodnutí, že si Haki bude muset sbalit batůžek. Nechtěla jsem ale aby byl jen znovu vrácen do pochybného domácího depozita. Našla jsem mu místo, kde by mohl být se svou komplikovanou povahou šťastný. Snad se podaří mu pomoci. V místě které jsem mu našla se starají o problémová, týraná a postižená zvířátka od koní po kočky.  Pokud mu někde mohou pomoci tak tam. Bude ta mít dostatek svobody i péče a nebude se od něj očekávat mazlivost. Přeju mu hodně štěstí a dlouhý spokojený život. 

ps: a upozorňuji všechny, že nebyli u nás doma a nezažívali s kocourkem co já. Proto prosím neposuzujte a nekamenujte mě. Rozhodně nemám nedostatek trpělivosti, a kocourka jsem si zamilovala na první pohled. Chci pro něj to nejlepší a moje domácnost a podmínky to nebyly.

HAKI

Když mě teta dávala do přepravky, myslel jsem že jedu jen na výlet, nebo že mi bude  zase nějaký pan doktor kontrolovat nožičku nebo….au….očkovat. Ale k mému překvapení jsme jeli úplně jinam. Najednou teta přepravku položila na stůl v nějaké místnosti, smrdělo to tam jako kdyby tam projela kolona motorek. Pamatuju si ten zápach ještě z dob, kdy jsem žil jako kotě na ulici. Najednou bylo kolem mě spousta ženských. Koukali mi do přepravky, a něco pořád mlely o tom jak jsem krásný. Jako bych to nevěděl nebo co. Pak mě teta Eva vytáhla z přepravky, a úplně se stydím říct, prostě, stala se mi nehoda no. Byl jsem tak vystresovaný. Schoval jsem se honem tetě Evě pod ruku. Ona těm ostatním začala vyprávět o mém životě. Jak jsem měl pochroumanou nohu, jak mi jí operovali a léčili, kde jsem žil – prostě na mě naprášila úplně všechno. Upřímě mi to bylo dost jedno, ale nemusela o mě říkat i ta negativa, jako že miluju výšky a jsem trochu bojácnější.  Příjemné ale bylo, že mě u toho pořád hladila. Jedna z těch co mě okukovala v přepravce se pak ke mě sehnula a drbala mě taky. Nebylo to nepříjemné, ale znáte lidi. Jeden musí být stále ve střehu. A taky jsem měl pravdu. Najednou mě teta Eva vrazila do náručí té ženské v tričku s hrochem. Jako, ne že by se mi to nelíbilo, protože tam bylo dost rukou co mě stále laskaly. Přesto jsem začal cítit nějakou čertovinu. A taky jo. Najednou se na židli ve mně ocitla přepravka a jak jsem byl celej spitomělej, nevšiml jsem si že to vůbec není přepravka ve které jsem přijel. Tak jsem do ní vlezl.

            Teta Eva se se mnou loučila a vypadalo to, že na další cestu pojedu sám. Já vím, že má teta hodně koček, ale co jsem udělal, že zrovna mě odvezla? Vždyť jsem s ní i spal v posteli a nijak jsem nezlobil. Ale asi to tak v životě koček chodí. Alespoň mi to říkali starší „kolegové“ doma u tety Evy.

            Nejely jsme ani autem, ani tramvají. Tak jsem se rozhlížel po světě. Tráva, stromy, lidi, chodník… vchod do domu, bedna co jela nahoru…. Jedna z těch ženských odemkla. Přepravku položila za dveřma, naproti kočičímu záchodu. Super. Vím kde je. Otevřela dvířka a obě odešly. Tak to bude asi konečná. Opatrně, velice opatrně jsem se sunul ven. Plížením vpřed a šup pod nebližší předmět. Neznám to, ale říkaly tomu běhací pás. Vydržel jsem tam zbytek dne a noc. K ránu jsem se nenápadně proplížil do kuchyně kolem misek s žrádlem a pitím. Trochu jsem se napil něco málo pojedl a schoval se za sporák. Tam jsem vydržel skoro celý čtvrtek. V pátek jsem se už spíš z legrace zase nenápadně v noci přemístil pod TV stolek. Haha, ale dalo jim práci mě najít. Ta mladší si ke mně sem tam lehla, prostrčila ruku až ke mně a drbala mě. Neudržel jem se předl jako kotě. Ale nevyezl jsem. A just ne. Ale na druhou stranu je potřeba prostor začít prozkoumávat. Mám totiž podezření, že tohle je můj nový domov.

            V sobotu jsem zalezl pod něčí postel. Tam se mi líbí. Je tam celkem přehled. Dvě noci za sebou jsem teď prozkoumával okolí. Našel jsem jednu výšku, kam se pohodlně dostanu, objevil jsem štafle, sem tam něco cvičně shodil, aby věděli, že jsem vylezl ze skrýše. Musím říci, že to funguje. Celý den spím schován v některé skrýši a pak mám sílu celou noc objevovat, baštit, pít, hrabat podestýlku, vydávat různé zvuky, prostě vyzkoušet trpělivost těch dvou, co si myslí, že si mě jen tak adoptují.  Tak uvidíme další noc.

            Dneska (v pondělí) jsem nechal dvounožky na pokoji. V noci jsem se snažil moc nevyvádět. Koneckonců musí chodit do práce a vydělávat na moje kapsičky a pohodlí. Dneska si to ještě promyslím. Možná bych mohl sem tam vystrčit hlavu a dát najevo dobrou vůli. Ale pořád ještě nemám srovnané v hlavě co se přesně stalo. Nevím, zda tady budu napořád, nebo je to zas přestupní stanice. Uvidíme. Dvounožky se snaží.

            V úterý jsem byl poprvé doma sám. Dvounožky šly do nějakého zábavního parku. Říkají mu „práce“. Pochopil jsem že tam chodí abych já měl co jíst. Tak to mi příjde milé. Odměnil jsem je tím, že jsem v noci seděl mezi jejich postelema a sledoval je. Dokonce jsem na sebe nechal obě mluvit. Už jsem neutíkal.  Přeci jen je na čase aby mě taky někdo začal drbat. Uvidíme. Zatím jsem zalezlý.

3 týdny – tak je to tři týdny, co jsem v novém domově. Tedy, alespoň si myslím, že je to domov. Stále si nejsem jist, zda si pro mě teta Eva nepřijde. Ale mě se tady líbí. Jídla dostatek, dvounožky se o mě starají, neobtěžují mě. Tak dvakrát-4 denně si lehnou na zem, prostrčí ruku ke mně a drbou mě. To se mi moc líbí a tak jim nastavím i bříško. Ale stále si je držím od těla. Co se mi moc líbí je pelíšek na okně. Rád se z okna koukám. Dokonce mi nechávají vytaženou i roletu a mohu koukat i v noci na světla. Vlastně se mi tu docela líbí, ale nechci si je moc pouštět k tělu, nebo si je oblíbit. Včera ta starší měla ke mně proslov. Ale to víte, moc jsem jí nevnímal. Asi mi prolouvala do duše. Nevím proč, ale pořád nějak stojí o to, abych se k nim přiblížil. Uvidíme.

Na stravu si opravdu nemohu stěžovat. Máme spolu s „krmičkou“ takovou hru. Ona zašustí kapsičkou, já vylezu z pod postele. Pak počkám, až se zdekuje a teprve pak jdu jíst. No, uznejte, přeci si nenechám koukat při jídle do tlamičky.

4 týdny – je neděle a dneska jsem objevil úžasnou věc. Našel jsem myš. No vážně. Jasně že není skutečná. Je plyšová nebo jaká. Ale super se s ní hraje. Našel jsem jí v nějakém košíku. Byla z toho cítit jiná kočka, ale to mi nevadí. Teď je to jasně moje. Dopoledne mě jedna z dvounožek drbala, to bylo super. Byla celá nadšená. Nechal jsem se drbat i na hlavě. Byt mám už zmapovaný perfektně. Ale stále si nevím rady s těmi dvounožkami. Jako…. Nemohu říct, že by se ke mně nechovaly hezky, ale znáte to. Někoho si oblíbíte a pak vás vrazí do přepravky a jdete o dům dál a znova si zvykáte na další lidi. I když dneska uklidili přepravku v které mě přinesly, tak to vypadá, že tady asi už zakotvím. Ale jistotu nemáte nikdy. Ještě chvíli počkám.