Jdi na obsah Jdi na menu
 


O Kočičkách

13. 3. 2016

LUCY

24. 3. 2011

Dne 22.1.2010 jsem se i ve velmi mrazivém počasí vydala do útulku na Praze 5. Měsíc po odchodu Margotky byl krutý. Byla to sice nutná pauza, ale pro mne těžká. Nicméně konečně jsem se mohla vypravit najít nějakou novou společnici ke mě a koneckonců i k mojí babičce(91). Po té co jsem se s Ilonkou doklouzala až k útulku, zalitovala jsem že nemám domek. Do bytu a s platem zdravotníka však žel nelze než alespoň jedné kočičce poskytnout domov. Jak ale vybrat? Po první zkušenosti s Margi jsem věděla, že ať vybírám jakkoliv, je to stejně ten malý uzlíček chlupů, který se rozhodne, zda s námi odejde nebo ne. Kočičky všech velikostí a barev se kolem nahrnou a zvláště bílá kočička Helenka úžasně jemným kožíškem upoutávala pozornost a snažila se ukořistit alespoň několik lidských pohlazení. Pak mi oko ale padlo na mourovatou Andulku. Nalezenec z jedné pražské čtvrti mě něčím přitahoval. Možná to byla pokoj a klid s jakým si lebedila ve svém pelíšku, možná to byly nádherné oči, možná její snaha pomazlit se co nejvíc s nově příchozím. Tak nějak .. řekla bych to byla láska na první i druhý pohled. Mít tu možnost, vzala bych si snad všechny. Úžasně roztomile šilhavé a hravé koťátko "Klerence", nebo nemotorné motovidlo, co stále někam padá. Nu, ale když jsem se jednou zahleděla do očí mourinky, nedalo se nic dělat. Lucy (jak jsem nakonec Andulku pojmenovala) se nechala dát do přepravky, cestu zvládla s přehledem zkušeného cestovatele. V novém prostředí zahučela nejdříve do zbrusu nového kočičího záchodku s čerstvou podestýlkou. Když ho konečně po několika domluvách opustila, našla azyl v babiččině pokoji pod jídelní lavicí. Druhý den jsem ale Lucy jemně vystrčila ven, protože jsem se bála aby v průvanu od okna nenastydla ještě víc. Sobotní podvečer jsem tedy věnovala úpravám v bytě, aby Lucy měla co největší pohodlí a neschovávala se na místech, která by odstonala. Nakonec se vše zdařilo a Lucy střídavě trávila čas v kuchyni, koupelně a nakonec ve škrabadle, kde si našla patrně svou "základnu". Včera působiště rozšířila o mou postel, kterou mi sebrala a nehodlala opustit. Až za úplatu mi uvolnila místo i deku. Lucy je mohutná kočička a po drobné lady Margot je to pravý opak.. a to nejen co do váhy  a stavby těla. Lucy je povídalka, která by se umazlila a za misku s jídlem by udělala cokoliv. Je ale přátelská a rozhodně se nebojí lidí. I když jí sem tam nějaký neznámý zvuk vyplaší, rozhodně není bázlivá. Je teď období sbližování a poznávání se vzájemně. Lucy ještě moc "nerozumím". Po pěti letech s Margi jsem věděla co jaké mňouknutí znamená. "Hlad", "honím mouchu", "chce se mi blinkat", "kdes byla?....". Jsem ale přesvědčena, že stejnou "slovní zásobu" nakonec budeme mít i s Lucy.  pokračování příště

Bez 4 dnů to bude již bezmála měsíc, kdy jsem si domu přivedla Lucy. Věděla jsem že mi nenahradí Margotku, kterou jsem ztratila, ale ta malá nezbednice Lucy mi pokoj zase naplnila sluníčkem a rozehnala mraky po smrti Margi. A že pokoj opravdu zaplnila je vidět na každém kroku  . Všude po zemi hračky. První dny byla Lucy velmi nesmělá. Ještě teď je trochu plašší, a lekavá, ale na mnoho zvuků si již zvykla. Slyší na nové jméno a taky ví, že když držím v ruce takovou malou bílou věc, má utéct. To se blížím s kapátkem, kterým jí vykapávám ouška. dokonce si už osvojila své rituály. Například jakmile jdu na toaletu mě doprovodit. Jakmile si lehnu do postele, okamžitě se uvelebí v pelíšku přidělaném v mých nohou u postele. Chvilku počká až se uložím, vyskočí mi na postel a jde se ke mě pomazlit. Někdy se ke mě stočí do klubíčka a nebo se nechá  drbat na bříšku, přitisknuta zády ke mě. Většinou si ještě v posteli hrajeme, protože jí chybí lov, tak mi loví pod peřinou nohy. Škrábance na mých končetinách jsou důkazem toho, že je opravdu zdatný lovec.  Většinu dne nezapře kočku...spí a spí a spí. Protože má trochu rýmičku, zvykla jsem si že trošku chrápe . Když se vracím domu, ještě na mě nečeká u dveří, ale už vyleze z pelíšku a čeká na mne alespoň u dveří "našeho" pokoje.

S babičkou se moc nekamarádí. Trpí jí, ale nijak se vůči ní neprojevuje.

Střežím se toho jí srovnávat s její předchůdkyní. Snad i proto jsem si vybrala naprostý opak Margotky. Lucy nelze než milovat a troufám si tvrdit, že se mi to ze všech sil snaží oplácet. V mém srdci se rozhodně ubytovala rychle a natrvalo.

 JAK JSEM SE DOSTALA K DVOUNOŽCÚM (Margo)

Měla jsem prostě štěstí. Když přišla do útulku, hned se kolem ní ostatní seběhli a Mourek jí dokonce skočil na rameno a neslezl celou dobu, co tam byla. Nechal se od ní drbat a ona mu to trpěla. Byla tam se svojí maminkou. Ta měla spoustu otázek na každého z nás. Naše pečovatelka vše vysvětlovala a na každém z nás našla něco dobrého. Ale víte jak to chodí. Vždy si stejně dvounožec odvede nějakého urostlého veterána s polo rodokmenem. Ona ale nevypadala na to, že by byla taková. Naopak jsem si všimla, že největší pozornost věnuje outsiderům. Mě se to všechno celkem netýkalo. Měla jsem v našem útulku privilegia a měli mě tam rádi. Nakonec jsem viděla, že se patrně rozhodují mezi dvěma kandidáty. Já jsem si v klidu ležela na topení ... a pak ke mně najednou přišla. Nevím, zda to tak je i u lidí, ale já cítila, že mě k té dvounohé bytosti něco přitahuje. Když mě hladila, byla jemná a z jejích rukou bylo cítit teplo domova. Vychovatelka jí dala na prst trochu té mastičky, co mám tak strašně ráda. Seznámení je vždy trochu nervózní, ale ona na mne mluvila tak příjemným a klidným hlasem, že jsem neodolala a dala jsem pečovatelce a ostatním najevo, že tenhle dvounožec je můj. S ní odejdu já! Než se vyřídily papíry dala mě pomocnice zatím do přepravky, kterou zabalila do nějakého povlaku. Moc se mi to nelíbilo, protože jsem se nestihla ani rozloučit s kamarády. Ale co se dalo dělat. Celou cestu jsem probrečela, ale ona na mne stále mluvila tím uklidňujícím hlasem a ruku měla stále na mřížce, takže jsem věděla, že je se mnou a jsem v bezpečí. Cestování nemám moc ráda. Tramvaj dělá strašný rámus. Nechápu jak v ní dvounožci mohou cestovat. Málem mi upadly uši. A ještě k tomu mi byla trochu zima. Když jsme konečně dorazily domů, měla jsem už všechno připravené: misky, záchod, kus stromu a nějaké hračky. Moje nová kamarádka poprvé otevřela dvířka do nového života. Byla jsem stále ještě trochu nervózní. Všude byla spousta nových vůní a zvuků. Až později mě vzala do náruče, což nemám moc ráda, lepro tyto chvíle mě to uklidňovalo. Odnesla mě do vedlejší místnosti. Tam seděl u stolu další dvounožec a jak jsem pochopila byla to babička mojí přítelkyně. Cítila jsem že je velmi překvapená a myslím, že nebyla moc nadšená, což mě trochu polekalo a utekla jsem. Věděla jsem že není zlá, jenom mi bylo jasné, že s touto paní si na sebe budeme déle zvykat. Se svou novou kamarádkou si hodně vyhraji a pomazlím. Dokonce si ke mně sedá na podlahu a nebo i lehá, nebo leze po čtyřech. Je fajn, že je někdy stejně velká jako já. Mazlí se se mnou a hrajeme různé hry. S jídlem to byla zpočátku potíž, než jsem jí vysvětlila, co mám ráda a co přímo nesnáším. Je pravda že na mne nešetří a kupuje mi opravdové dobroty. Z počátku jsem se v novém domově trochu bála. Chyběli mi tady družky a kamarádi z útulku, ale první noci jsem spala s ní v posteli. Byla moc hodná a nevyhodila mě. Kamarádi z útulku mi vyprávěli, že někteří dvounožci takoví jsou a nemají rádi, když jsme s nimi v jednom pelíšku. Teď už spím kdekoliv. Ale úplně nejraději spím na okně na parapetu. Dala mi tam krabici a na ní polštář, abych dobře viděla z okna. Tam jsem nejraději, protože je co sledovat, mohu se tam stočit do klubíčka a je tam teplo od kamen. Taky jsem si oblíbila kapradinu. Tam se schovávám a představuji si, že jsem v divočině na lovu. Zvláštní je, že se na mne skoro nikdy nezlobí. Když jsem tuhle shodila nějakou umělou kytku a dva obrázky, tak měla hlavně strach, zda jsem si neublížila a říkala mi "Trumbero". Nevím sice moc co to znamená, ale neříkala to rozzlobeně spíše škádlivě. Tak to asi nebude nic zlého. Jediné co nesmím je lézt na stoly. Moc to nechápu, ale snažím se vyhovět. Dvounožci mají vždycky nějaké divné nápady. Taky mě vyhání z kuchyňky, no a tomu už vůbec nerozumím. Jenom jednou se doopravdy rozzlobila. A ani bych neřekla, že se zlobila. To bylo tak Pája se bojí, že bych utekla, když se otevřou dveře. Je pravda, že by mě zajímalo, co je za nimi... ale o to nešlo. Má strach také z toho, abych nevypadla z okna. Tak mě dávala do koupelny, když potřebovala vyvětrat. (dnes už je na okně síť a já se na něm vyhřívám běžně)Byla jsem ale tehdy zvědavá a v nestřeženém okamžiku jsem proklouzla z koupelny a hnala se do pokoje. Tak strašně na mne zařvala, že mě to na místě zmrazilo. Sem tam na mě sice křikne to protivné "nesmíš", ale tohle bylo něco úplně jiného. Hrozně jsem se lekla. Ona mě pak ale vzala do náruče a já jsem cítila, že se také klepe. Vysvětlila mi, že měla hrozný strach abych nevylezla ze zvědavosti na okno a nevypadla. Dojalo mě, že má o mne takový strach. Hodně na mne mluví a vše se mi snaží vysvětlit. I na babičku si už zvykám. Je moc milá, ale stále mi moc nedůvěřuje. Když jsem se nastěhovala, zjistila jsem že nemá Pavla v životě vůbec žádný systém. Ale už jsem jí to trochu zorganizovala. Teď spolu chodíme spát kolem 22,00 a budím jí přesně ve 4,30. Někdy, když večer cítím, že je hodně unavená jí nechám přispat do 5 hodin. Má teď hodně starostí. Přesto na mne myslí a koupila mi včera dárek. Tu skvělou pastu. Ale ze všeho nejraději mám honění po dece. Jasně že vím, že ty pohyblivé věci pod dekou jsou její nohy, ale baví mě lova tak je lovím. Je pravda že jsem to již několikrát v zápalu hry nezvládla a kousla jsem víc, než jsem chtěla. Bylo mi to pak moc líto. Taky se mi tady moc líbí, že sem chodí za Pájou i Babičkou hodně lidí. Je to zvláštní ale všichni jsou velmi milí a příjemní lidé. Jenom jedna paní mě nedrbe a odhání mě od sebe. Ale Pavla mi pak vysvětlila, že má alergii na můj kožíšek, tak mi jí potom bylo líto a už jsem se na ní nezlobila. Když je Pavla odpoledne z práce brzy doma, nebo v sobotu a neděli má čas, tak si se mnou hraje a pak se spolu stočíme do klubíčka a spíme. Co mě tedy trochu zlobí je TV a počítač. TV jsem jí docela omezila – i když zapnutá hezky hřeje a dobře se na ní spí. Ale počítač mi přijde jako zbytečnost, které někdy věnuje víc času a pozornosti než mě. Snažím se procházet po klávesnici, ale moc to nepomáhá. Sice jí to zlobí, ale jinak jí to neodradí. No a to bylo asi tak vše co mohu říci o svém novém domově. Myslím, že jsem si vybrala dobře. Vaše Margo

POLICEJNÍ HLÁŠENÍ

Dne 9.9.2005 byl odcizen plátek vepřového masa. Pachatelka byla poškozenou chycena při činu. Předmět doličný nebyl z technických důvodů zajištěn.

Pachatelka: "Když ono to tam tak leželo"

Poškozená: "To není pravda!" Bylo to v tažce a bylo to zabalené v igelitu. Každý by musel pochopit, že to je moje a ne Tvoje!"

Pachatelka: "Měla sis to líp hlídat. Nemůžu vědět, co je moje a co si chceš nechat jenom pro sebe!"

Poškozená: "Co to plácáš? Už několikrát jsem jasně řekla, že na stůl se ani nepodíváš. A taška ležela na stole. Kromě toho je značně nevychované, aby ses hrabala v cizích věcech. A to jsem ti také několikrát opakovala."

Pachatelka: "Kdybych si měla pamatovat všechno, co vykládáš, měla bych hlavu jak bratranec Tygr"

Vyšetřující: "Mohl by mi konečně někdo říct, jak se to vlastně stalo?!"

Poškozená: "Ale jistě."

Pachatelka: "No, tak to jsem zvědavá, co Vám napovídá!"

ZÁPIS : Poškozená:

Vracela jsem se s nákupem po práci domů. Pracuji celý den, aby měla moje spolubydlící co jíst. Oni jí nikde nezaměstnají, víte?!Tak se musím starat sama. Nu, tak jsem se vrátila z nákupu a zvonil telefon. Položila jsem tašku na stůl a šla do vedlejší místnosti k telefonu. Když u mě Margota začínala bydlet, byl to první požadavek v dohodě, že na stůl nepoleze. Je to neslušné. Musela jsem vyřešit nějakou rodinnou záležitost a tak jsem se zdržovala mimo dohled tašky s nákupem asi 20 minut. . Když jsem se vrátila, zjistila jsem že z balíčku masa v tašce na stole zmizel plátek vepřového. Moje spolubydlící Margota, seděla na zemi a půlku už měla v sobě.

ZÁPIS: Vyšetřující:

Po ohledání místa činu bylo zjištěno, že pachatelka vnikla drápkem do igelitového obalu, a packou (jejíž otisk není zatím registrován v albu zločinců) vytáhla zmíněný vepřový plátek, načež si ho vložila do tl... do úst a odnesla ho na klidné místo za účelem konzumace. Tato nebyla dokončena, neboť pachatelka byla vyrušena příchodem poškozené.

ZÁPIS: Obžalovaná:

Přiznávám, že jsem opravdu odcizila zmíněné maso, ale upozorňuji,že jsem masožravec a maso k životu potřebuji. A co se týká trestu, byla jsem již poškozenou napadena a vytahána za kožich. A půlka řízku byla jen žužlána a nikoliv zkonzumována, takže škoda není tak velká jak poškozená tvrdí.

Závěr vyšetřování:protože mezi Obžalovanou a poškozenou se jedná o velice specifický vztah. Poškozená obžalovanou vyživuje, je jasné, že obžalovaná sice odcizila zmíněné maso, ale nemohla vědět, že s určitostí nepatří právě jí. Proto doporučujeme, aby se v rámci občanského soužití udobřily.

Poškozená: "Dobře zapomeneme na to. Tady je ruka... chceš podrbat?"

Pachatelka: "Tak jo. Stejně jsi mě už dost vytahala za kožich. Tady je tlapka, jo?.... a můžeš i tady za ouškem. ....."

JAK JSEM PŘIŠLA K JURÁŠKOVI

Nikdy bych si nemyslela, že k mému rozmazlenému jedináčkovi ještě pořídím kamaráda. Ale stalo se. Jak jsem se seznámila s Juráškem?Byla jsem s ním seznámena. Seznámit se s kočkou není jen tak. Ověřila jsem si to na Margotce. Člověk přijde do útulku a hned je na noze pověšeno 10 kočiček se smutným výrazem v oku. Byla jsem proto velmi ráda, že jsem jela do útulku na Sobí již pro určitého předem popsaného kocourka. Byl mi prezentován jako mazlík a kliďas. Asi roční zrzeček. Jediné, co mi zapomněli říci je to, že na rozdíl od elegantní gymnasticky založené štíhlé Margotky (váha 2,75kg) je Jurášek vzpěrač těžké váhy (cca 6-8kg). Zač je toho tlapka jsem pocítila již první ráno. Když mne po ránu budí Margotka, je to jako příjemná thajská masáž. Jurášek si mi vylezl na břicho, čímž mi vyrazil dech a zatížil jak betonový panel. Nicméně tímto gestem náklonnosti, kdy mi hlavu zarýval pod bradu si mě obtočil kolem ocásku. Ještě večer a na začátku noci jsem si říkala, že to nepůjde a že ho raději odvezu, ale teď už je ten humpolácký nezbeda tady doma.

V útulku na Sobíně a bylo hodně krásných kočiček. Žel nemohla jsem si je vzít všechny. Jurášek je protekční kocourek. Ani paní Mihalová – majitelka útulku -ani Hanka (moje osobní kočičí poradkyně) by ho nikomu jen tak nedaly. No, sice je to pocta, ale na druhou stranu jsem ten nápad s druhou kočičkou a společníkem pro Margotku proklínala celou první noc. Přiznám se, že pocity byly velmi smíšené a zmatené. Bála jsem se hlavně o Margotku, protože je to můj rozmazlený jedináček. Honili se mi hlavou myšlenky, zda jí neubližuji, jestli nebude trpět ... atd. No měla jsem z toho pěknou depresi. Nebylo to o tom, že bych Juráška neměla ráda, ale s Margotkou jsme si tady žily přes rok a tak naše závislost je pochopitelná. Samozřejmě je vše nesmysl, protože kočka není samotářka a byla bych sobecká, kdybych rozmazlovala jen Margotku a nedopřála jí také společnost chlupatého kamaráda.

Po příchodu Juráška jsem zjistila, že chlapy jsou všechny stejní, ať je to člověk nebo kocour. Jurášek se vyvalil z přenosky, obhlédl a zmapoval byt, najedl se a ... usnul. Skutečně už chyběly jen ty noviny, pivo a fotbal. Margotka, z jejíž reakce jsem měla největší strach, na něj sice ještě stále syčí, drží si ho od těla, ale už vzdálenost zmenšuje a rozhodně se ani jeden nechová agresivně. Jurášek je spíš taková buchta a mazel. Byla bych moc ráda, kdyby k sobě získali kamarádský vztah. Nerada bych zase Juráška stěhovala. Na svůj krátký kočičí život toho zažil už dost. Prozatím se Margot a Jurášek seznamují, kradou si večeři a oba přemýšlejí, co se bude dít dále. No, popravdě řečeno, taky mě to někdy napadne. Ale s Margotkou a Juráškem už mi rozhodně nikdy nebude smutno. A i když to zatím po několika dnech tak nevypadá, věřím, že se kočky nebudou chovat jako lidi a cestičku si k sobě najdou.

JAK JSEM PŘIŠLA O PELÍŠEK

Když jsem si pořizovala svou první kočičku elegantní, nežnou a drobnou Margotku, byla jsem hrdým vlastníkem postele dělané na zakázku. Byla dostatečně široká, abych se mohla pohodlně rozvalovat a lenošit v peřinách. Příchodem Margotky jsem byla nucena zamyslet se, zda je šířka postele dostačující. Hned první noc Margotka zalehla moje nohy a neodradilo jí ani to, že nejsem zrovna z nejklidnějších spáčů. Vytrvale rok střídavě ležela na mé dece, vedle mé hlavy, nebo na křesle odestlaném speciálně pro ni. Po roce a půl společného soužití jsem došla k závěru, že nemohu být tak sobecká a Margotku nechat bez kamaráda. Nemeškala jsem a našla jsem pravého kočičího bodyguarda. Rezavý kocourek Jurášek však nedocenil mé čisté úmysly. Ihned po příchodu do nového domova dal jasně najevo, že on se nespokojí jen tak s nějakým pelíškem. Postupně vyzkoušel všechny možnosti. Lavice pod oknem je fajn přes den. Odpoledne a k večeru se jak dlouhý tak široký natáhne na babiččinu postel a babička (pokud ho nepředběhne) stává se rázem bezdomovcem. Na měkoučké babiččině posteli vydrží až do večerních hodin. Pak nastává (k mé velké nelibosti) další přesun. Protože večer většinou pracuji na počítači Margotka se stočí někde poblíž, nejlépe na parapetu. Jurášek svižně vyskočí na mou postel, kterou okamžitě zaplní. Zatím se mi nepodařilo být rychlejší než on, protože na rozdíl od něj musím pracovat, ale nevzdávám se naděje. Do postele se ještě vejdu, ale ještě chvíli a pokud se obě moje milované chlupatiny spojí v terorismu na mou osobu, pak už nebudu mít kam hlavu složit. Když se mi náhodou podaří postel ukořistit dříve, tak Jurášek nepohrdne ani mýma nohama, které velmi úspěšně odkrvuje svou vahou. A tak nejedno ráno se budím a mám pocit, že mi někdo končetiny odnesl. 
Plyne z toho jedno poučení. Nenechte se terorizovat svými mazlíčky a určete jim hranice. Já to neudělala a tak jednou možná nastane doba, kdy mi kočičky packou ukáží dveře, já vezmu spacák a nastěhuji se do nejbližšího parku.

JAKÉ JE TO  MĚ DOMA - JURÁŠEK

Ahoj, jmenuji se ... vlastně ani nevím. Svoje jméno používám teprve pár dní. Není jednoduché si na ně zvyknout. NA svoje pravé jméno si už nevzpomínám a jak na mě volali lidé, které jsem potkával chci raději zapomenout. Až tady v novém domově jsem dostal to pravé a jenom moje jméno. Říkají mi Jurášek. Jeden z těch co nás chodí navštěvovat mi ale říká Garfielde. Nevím, co to znamená. Vím, že mi jeden kamarád v útulku říkal,že je to jeden moc známý kocour o kterém si lidé vyprávějí. Tak je to asi pochvala. Prý jsem mu hodně podobný.

Abych ale začal úplně od začátku. Na dětství si moc nevzpomínám. Je mi sice teprve rok, ale už jsem toho tolik prožil, že si dětství moc nepamatuji. Vím jen, že jsem poslední půl rok byl na ulici. Toulal jsem se v jedné zahrádkářské kolonii. Sem tam mě někdo nakrmil, ale většinou jsem se nějak protloukl bez cizí pomoci. Poslední dobou jsem ale chodil za jednou moc hodnou paní. Čekal jsem na ní před domem a ona mi nosila vždy něco dobrého v misce. Strašně moc mě lákalo mít zase domov, svůj pelíšek a svého člověka na mazlení a na hraní. Často jsem na ní pod okny volal, aby už šla ven. Nejsem si moc jistý jak dalece lidé rozumí tomu, co jim říkám, ale ona mi rozuměla, protože jednou mě vzala k sobě domů. Trochu jsem se lekl, protože mě uvítali tři jiné kočky a pes. I když jsem se trochu bál, tak jsem byl rád, že si mě někdo všiml. Byl jsem hodně překvapen, když mě ale ta žena se svým druhem naložili do auta a vezli někam ... no nevím kam. Ale bylo to hodně daleko. Nechala mě mezi hodně kočkami a myslím, že jí to jedno nebylo. Když odcházela měla slzy v očích. Moc jsem nechápal, proč mě tam vzala, ale byl jsem rád, že mám zase teplý a suchý domov. Ostatní druhy a družky jsem viděl jen oknem. Měl jsem vlastní domeček a pokoj. Spolu-se mnou byli v domku ještě tři kočky. Myslím, že můj soused byl hodně nemocný, protože za ním byl několikrát doktor. Mě píchli nějakou injekci a taky mi dali nějaký prášek. Já tabletky nesnáším. Nechutnají ani jako myš. Někdy by si to měli ty lidi fakt ochutnat.

Když jsem se tedy začal zabydlovat ve svém novém pokojíčku, stalo se něco, co mi trošku změnilo plány a následně i život. Objevila se tam ta paní, co mě do útulku přinesla, ale tentokrát nebyla sama. Přivedla s sebou úplně nového člověka. Netušil jsem co se děje. Ale to víte, jak se začne se mnou nějaký dvounožec mazlit, tak se prostě neubráním sympatiím. Chvíli se se mnou tedy mazlili, ale pak najednou zase odešli. Začal jsem zrovna usínat, ale náhle se vrátili. TA nová nesla nějakou přepravku. Ta, co se tady o nás starala (moc hodná paní) jí dala nějaké papíry chvíli se o něčem bavili a pořád pokukovali po mě. Tedy, musím říct, že jsem z toho byl pěkně nervózní. Pak to přišlo. Vytáhli mě z pelíšku a dali do té bedny, co si jí přinesli. Já nesnáším cestování! A ještě ke všemu začal opršet. Asi jsem chvílemi brečel, protože ty věci, do kterých jsme nastoupili dělali strašný hluk. Ouška mi to mohlo utrhnout. Ta dvounožka, co mě nesla na mě mluvila, držela ruku na mřížce. Ale moc to nefungovalo. Nikdo mi neřekl kam mě zase vezou. Tedy, ... možná že řekl, ale copak té člověčí haťmatilce v tom rámusu bylo rozumět? Ne. Ani slovo. Nakonec jsem skončil ve vysokém domě a přepravka byla položena na zem. Už ve dveřích se k nám hnala kočka. Myslím tím fakt pěkná kočka. Drobná, štíhlá a moc hezká. Když mi přepravku otevřeli, tak jsem vyšel ven. Koneckonců proto mě sem přinesli, abych jim byt okouknul. Ta kočka (představila se jako Margota) byla taky na větvi že vidí takového kocoura jako já. Asi žila dost osaměle. Ale přesto se jí raději ještě vyhýbám stejně jako ona mě. Nevím, zda se tady rozhodnu zůstat, a tak se zatím nebudu bratříčkovat s každým. Ale je pravda, že je tady víc než slušná strava a zacházení. Ta holka co mě přinesla se se mnou mazlí, dokonce mě nevyhazuje ani z postele. Jediné co se jí moc nelíbí je to, že ujídám z Margotiny misky. Ale co mám dělat, když ona se cpe u mojí. Taky mi trochu leze na nervy ta její pořádkumilovnost. No vážně. Jdu si na záchod a Margota po mě musí vždycky uklidit. Jako bych to nedělal pořádně nebo co. No, ženský. Ale jinak to ostatní ... myslím že se rozhodnu tady zůstat. Chovají se ke mně moc mile. Takže mi asi nezbude, než si s Margotou probrat body manželské smlouvy.

HLÁŠENÍ PO 14 DNECH (Jurášek)

Ahoj! Řekl jsem si, že bych měl říct, jak jsem se zabydlel. Musím říct, že se mi tady začalo líbit. Nejenom kvůli jídlu. Mám tady vše co si můžu přát. Vážně. Bydlí tady se mnou dva lidi. Mladší, která mě přivezla až ze Sobína a starší, která jak jsem si všiml moc ven nechodí. Asi proto, aby nám dělala společnost a byla k dispozici, když něco potřebujeme. Obě jsou k ruce,když dám najevo, že by bylo fajn, kdyby mě podrbali. Někdy jim to tedy trvá, než jim to dojde, ale co byste chtěli. Jsou to jen lidi. Kdyby nás býval "Velký kocour" naučil otvírat konzervy, tak bychom se bez nich obešli. I když musím na druhou stranu uznat, že tak skvěle prodrbat kožich asi jiné zvíře neumí. Ti špičkově vycvičení už dokáží nahmátnout místa, která prostě milujeme.

Abych se ale vrátil k tomu, jak jsem se zabydlel. Byt už mám zmapovaný. Pomohla mi k tomu i moje nová spolubydlící Margota. Sledoval jsem její cestičky mezi skříněmi a po skříních a v podstatě jsem to měl zmáknutý dost rychle. Mám už svoje oblíbená místa. Pochopitelně se to čas od času neobejde bez sporů s ostatními obyvateli. Například nemohu pochopit, že mě každý večer ta starší vyhazuje z mého oblíbeného místa na posteli. Jako by na zemi nebylo dost místa. Zkoušel jsem spát i u té mladší. Což, z večera to jde. Ale v noci strašně kope a tak se musím většinou někam uklidit. Ale nejoblíbenější místo je mezi okny. Páni, tady je výhled. Přímo proti mé pozici je lampa a na ní se slétávají ptáci. To by se to lovilo. Ale proč bych se namáhal, když mám jídla dost. A bez námahy.

Samozřejmě také dělám chyby. Například čas od času zapomenu, jak jsem už velký a kousnu víc, než jsem chtěl. No je mi to většinou líto, ale na omluvy není čas. Raději vždy hned zmizím aby mě zase nebili. Znám lidi. Ještě si některé rány pamatuji. A nebo to, jak po mě jeden člověk hodil kámen. Neumíte si představit jak to bolí. Moji dvounožci co u nich teď žiji mě – a to je pravda – nikdy neuhodili. Ale vím já co je napadne. Lidem zatím moc nevěřím. I když se ke mně tihle chovají hezky. Ale to moje bývalá rodina ze začátku taky. A jak to pak dopadlo. Mám vždycky říkala, že lidi jsou v podstatě dobrý. No, nevím. Zrovna dneska jsem trochu kousnul Pavlu do nohy a nejen že to nebylo nic moc, ale ještě docela protestovala. Všiml jsem si že z mých projevů náklonnosti není moc nadšená. Možná to bude tím, že lidi nemají tak pevný kožich jako my. Když jí laškovně žužlám, tak jí teče hned krev. Nic nevydrží.

Co se týká Margoty. Moc se v ní nevyznám. Chvíli se kamarádíme a pak mě pro nic za nic praští. Nezůstávám jí nic dlužen. Proháníme se po bytě a mě se líbí, jak mi průvan větrá kožíšek. Někdy naschvál běhám, protože jsem si všiml že dvounožce to vždy vyvede z míry. Zvláště když se ženu společně s Margotou. Myslím, že budeme dobrý tým. Tak střídavě předstíráme, že já honím Margot, pak zase Margota mě. Někdy si dáme partičku boxu. Lidi pro to nemají pochopení a vždy znejistí. Na Margotě mě strašně štve ještě jedna věc: pořád po mě uklízí. Je to k zbláznění. Cupuju si třeba provázek a ona ho pak odnese a uklidí pod lednici.O mojí toaletě jsem se už zmínil minule. Prostě stále nezahrabávám podle jejích představ. Já chápu, že tady byla první a je to její domov, ale někdy to fakt přehání.

Ale abych to uzavřel. Fakt se mi tady líbí. A jsem naprosto spokojený.

ROZLOUČENÍ (Jurášek)

Noc začala jako každá jiná. Když Pavla zalezla do postele, Jurášek se ihned uvelebil v jejích nohou. Dopřála jsem mu to, protože jsem už dávno věděla, že se tam spát stejně celou noc nedá. Nejednu noc mě z příjemného snu o tučných myších probudil pád z postele po úspěšném jejím (ač nechtěném)výkopu. Mě vyhovuje, když mi ustele hezky vedle postele na křesle. Stačí mi její blízkost. Ale Jurášek je jiný. Když sem přišel, byl celý vyplašený, nevěděl kde co je, ale teď, po 14 dnech je někdo jiný. Divila jsem se Pavle, že si nechá poměrně trpělivě tak hrozně okusovat a škrábat ruce. Moc mě to zlobilo a proto jsem taky párkrát na Juráška sama vystartovala. Ale nepomohlo to., Stále byl divoký, chtěl se honit a nebral vůbec ohledy na dvounožce. Hlavně na babičku. To je ta starší. Běhal v noci přes její postel a ona se vždy tak strašně lekla!Mě Pavla hned první noc ukázala, že když babička na posteli spí,tak tam nesmím, aby se nepolekala. Ale Jurášek tohle vůbec nerespektoval. K ránu při dalším zběsilém úprku se ale stala nehoda. Jurášek letěl jako vždy přes postel (kéž by mě byl poslechl) a skočil tak nešikovně, že přistál babičce na obličeji a roztrhl jí ret. Když to Pavla zjistila, cítila jsem hned že se moc zlobí. Víte, ona se málokdyzlobí. Tentokrát to ale bylo jiné. Byla moc smutná, když zjistila co se stalo a na Juráška skoro nepromluvila. Jemu se ale zdálo, jako by mu křivdili. A tak začal ještě víc vrčet a co hůř, nebylo to už laškovné okusování. Opravdu kousal. V jednu chvíli jsme ho musela dokonce zahnat sama a pak jsem šla Pavle olíznout ruku. Měla jí celou rozdrápanou. Nakonec před polednem přišli další dvě dvounožky. Maminka Pavli (tu mám moc ráda) a nějaká úplně cizí paní.

Jak tak klusal Jurášek kolem mě, tak mi stačil říct, že je to ta paní, co ho vzala z ulice. Začala jsem tušit, že se něco děje. Pavla byla nervózní a její maminka taky. TA paní se chtěla s Juráškem pomazlit, ale on začal tak strašně vrčet a tak moc se ohánět tlapkou, že mi až zatrnulo. Raději jsem se šla schovat. Tohle si přece žádná kočka, která chce bydlet u lidí nemůže dovolit. Tušila jsem, že to špatně skončí. Všichni tři seděli na zemi a dlouze se radili. Jurášek to nepochopil. Kdyby za nimi šel a omluvil se nemuselo se stát to, co následovalo. Všichni tři se zvedli a Pavla měla slzy v očích. Byla hodně smutná. Když vytáhla přepravku a položila jí na gauč, byli mi jasné co bude následovat. Jurášek se provinil proti kočičímu zákonu a to nikdy nedopadne dobře.

Pavla seděla dlouho u gauče a brečela. Ale neměla jsem odvahu jí jít potěšit. To mohl jedině Jurášek, ale ten to nebral vůbec vážně a dál prováděl ty svoje skopičiny. Nemohla jsem se na to koukat a raději jsem zalezla do svojí krabice na lednici.

Když se Pavla najedla, tak se stalo, co jsem čekala. Přijela její maminka,babička pohladila Juráška a Pavla ho rychlostí blesku vzala a dala do přepravky. Jurášek se bránil a myslím, že by rád všechno vzal zpět, ale bylo už pozdě. Stále dával lidem najevo jak je svobodný a jak potřebuje prostor a myslím, že oni to tak vzali. Chtěli aby byl šťastný a tady to možné nebylo. I když se o to snažili. I když jsme spolu dělali lumpárny, myslím že ani my dva bychom to spolu nevydrželi. Mám ráda svůj klid a Jurášek je nenapravitelný rarach. I když mi bude chybět, přála bych mu aby našel svůj domeček se zahrádkou a tak hodné lidi jako mám já. Ještě naposledy jsem se s ním rozloučila skrze mřížku přepravky a pak už mi zmizel z očí. řeji mu z celého srdce hodně štěstí v novém a snad dle jeho přání svobodném životě. Margot

JAK KOČKU POŘÍDIT

Pořídit si kočku je vážný krok. Je to stejné jako plánovat rodičovství. Má to klady i zápory. Kočka želv 15-18 letech zemře. Dítě, pokud ho neumlátíte dřív, přijde v 15ti s náušnicí v nose a bude vám lézt na nervy dalších 30 let. Kočka je tvor, od kterého nic neočekáváte, protože je to tvor svobodný a svobodomyslný. . MOŽNÁ budete příjemně překvapeni, pokud budete mít štěstí a váš nový mazlíček si vás oblíbí. Samozřejmě pořídit si koťátko má své klady, protože je roztomilé, hravé a zajistí vám zábavu. Ale já osobně doporučuji nejen z humanitárních důvodů, zajít do útulku. Má to mnoho výhod. Pokud je útulek dobře veden, chovatelé vám mohou říci o čtyřnohých obyvatelích mnoho užitečných informací. Například o povaze, co má nebo nemá rád. Většinou pak budete zbytek svého a jeho života uvažovat o tom, zda jste si omylem nevzali jinou kočku, než kterou vám chovatel popsal. V útulku je dobré strávit nejméně hodinu (až dvě) Pozorujte kočky, seznamujte se, zajímejte se o jejich povahu. Ať vybíráte jakkoliv, pamatujte na to, že KOČKA SI VYBÍRÁ VÁS. To kočka si Váš prohlíží a vy jen žijete v představě, že se mezi nimi procházíte a prohlížíte si je., Je to jako na módní přehlídce. Jednotlivec chodí po molu a zákazníci si vybírají ten nejlepší a nejluxusnější model. I já jsem si vybrala krásného urostlého černého kocourka, ale MĚ si vybrala drobná bílá moura.

CO KOUPIT DO VÝBAVIČKY Misky - nemusí být nějak výrazně barevně odlišné. Kočce se jedná o obsah nikoliv o estetiku stolování. Jedno pravidlo však je nutné: misky musí být na dobře přístupném místě. Dobré jsou tři misky. Jedna na vodu, jedna na suchou potravu a jedna na konzervy a maso. NEDÁVAT (nebo jen vyjímečně) KOČCE LIDSKOU STRAVU A ZBYTKY!!! Nic soleného. Těstoviny, rýže, rohlík z máslem, chleba s máslem je příjemná změna. Z masa kuřecí , srdce a žaludky nebo vepřové srdce. Osvědčila se mi koupě pasty na trávení - nahrazuje trávu. Kočce uvolňuje chlupy z žaludku přirozenou cestou a kočka nezvrací. Kočičí záchod prodávají ve všech velikostech a tvarech. Je to vcelku jedno. Podestýlka je dobrá granulovaná, protože je snadnější údržba. Pozor, mnohá podestýlka se dobře na kočičích tlapkách roznáší po bytě. Důležité je koupit přepravku - tu vzít již do útulku na převoz. Pro vystresovanou kočku není moc dobré vzít jí prostě jen pod bundu a jet. Dopředu si kupte kozlíkové kapky. Až budete z kočky na nervy, tak je můžete pít. Ale důležitější je, že kočky mají vesměs jejich pach velmi rády a pokud hračku, škrabadlo nebo cokoliv co chcete aby se jim zalíbilo zakápnete mini množstvím kapek, je úspěch pravděpodobnější. Naopak nesnáší tea-tree olej – alespoň ta moje určitě. Ovšem pozor, aby jste se sami z těch vůní neotrávili! Kočka by pak opanovala dům úplně! Kartáč je dobrý na pročesávání. Nůžky na drápky co nejmenší a poučit se u veterináře jak je používat. Ale stejně ať děláte cokoliv, počítejte se zjizvením svého těla na těch nejnemožnějších místech. Koupí pelíšku se nezatěžujte. Kočka bude ležet kde chce a bude jí to pohodlné. Hračkami se nezatěžujte už vůbec. Nakupte dostatek pin ponk míčků a uvažte mašlovačku na provázek. Uvidíte, že v jednoduchosti je kouzlo a síla. Pokud ještě nejste ve stádiu, že se chcete kočky nenápadně zbavit, tak jí pořiďte kočičí obojek a na něj napište její jméno a svůj telefon. Kočky jsou zvědavé a co hůř, velmi hbité, takže se může stát, že se upnou k představě, že za vchodovými dveřmi jim schováváte myší hostinu. Škrabadlo je ideální (mnohdy však jediná věc, na kterou kočka své drápky ani nepoloží), pokuste se přesvědčit kočku, aby nábytek ničila dle vašeho výběru nikoliv svého. Pokojové květiny jsou pro kočky vesměs jedovaté. Nejjednodušší obrana proti otravě kočky a okousaným květinám - kytky před příchodem kočky z bytu odstranit. Pokud to neuděláte, velice brzo pochopíte, proč jste to udělat měli.

PRVNÍ KROKY V NOVÉM DOMOVĚ Pokud jste kočku v útulku odchytili a bezpečně přepravili do bytu - jejího nového domova - existují kroky, jak si zjednodušit budoucnost. Ne, nemyslím, neotvírat přepravku budoucích několik let. Na to už je pozdě. Přepravku postavte doprostřed pokoje, kde chcete aby měl váš nový pán - kočička - svou základnu. V té místnosti přepravku pomalu otevřete. Nezapomínejte, že zvíře je vyděšené. Má trauma z cesty i z nového prostředí. Stále na ně mluvte. Nenuťte ho z přepravky. Jednou (a toho okamžiku budete navždy litovat) se rozhodne samo vystoupit. Nechejte jí seznámit se s novým prostředím. Pokud bude vypadat, že se již trochu porozhlédla, je čas jí přivést ukázat záchod misky. Kočka se velmi rychle zorientuje. Zvláště v prvních hodinách na ní jemně a něžně mluvte. Řvát pak na ní můžete po zbytek vašeho společného soužití. Podstatný je první dojem. Neděste se jejích skoků na skříně a výpravy na nejnemožnější místa. Zvykněte si, protože tak to bude vypadat už vždycky. Ale ujišťuji vás, že pokud je vaše kočka opravdu kočka, pak neshodí ani tu nejmenší věc. Kočky jsou v tomto ohledu obdivuhodné. Přesto doporučuji byt upravit pro kočku. Možná vám to připadá přehnané, ale věřte mi je lepší některým nehodám předcházet.

VÝCHOVA Prosím, je to čistě teoretická část. Ve chvíli, kdy vstoupí kočka do vašeho života už nikdy nic nebude stejné. Trvá přesně 0,0001 sekundy aby ona, a 0,0002 sekundy aby jste vy pochopili kdo je pánem v domě. Vy to nejste!Na některých věcech ale přesto trvejte. Není například příjemné nacházet pink-ponk míčky v botách když se ráno snažíte vyjít do práce. Také nesmíte dovolit svému mazlíčkovi, aby měnil styl a kolorit vašeho bytu. Výchovné metody jsou různé. Zpočátku vás budou napadat věci jako řízené střely, samopal, kyanid... . Ale nakonec zjistíte že nic z toho by vám stejně nepomohlo. Ostré NE, NESMÍŠ a uchopení za kůži na hřbetě je dostačující. Důležité: neustupujte, nedělejte kompromisy, trvejte na pravidlech, která určíte. Kočka vás bude zkoušet. Ale to, co je provázeno nepříjemným pocitem si rychle zapamatuje. Netýrejte jí, ale dejte jí najevo, že situaci ovládáte Vy. Pamatujte při tom, že naděje umírá poslední. Možná budete mít štěstí a bude Vás respektovat

NA CO SI RYCHLE ZVYKNOUT Kočka spí, když vy si s ní chcete hrát a máte chuť se s ní mazlit. Kočka se chce zásadně mazlit ve 4hodiny ráno. Pokud chcete předejít peklu, které dokáže vytvořit jen naštvaná kočka, pak se jí podřiďte. Spěte v práci, v dopravních prostředcích. Prostě všude, kde není ONA. Pak budete čerství a vždy připravení vyhovět přáním svého mazlíčka. Rozlučte se s nejoblíbenějším kusem nábytku. Váš mazlíček totiž převezme kontrolu nad správou vašeho obydlí a majetku.

MÁM SI KOČKU VŮBEC POŘÍDIT? Ano, ano, ano!!! I když si kočka jako jedna z mála zdomácnělých zvířat zachovala svou osobnost,bude vás milovat. Jistě,... svým způsobem, ale i tak s ní zažijete spoustu legrace, a najdete spoustu lásky. Bude na vás čekat, když se budete vracet domů a její hebká srst prokluzující mezi vašimi prsty a tiché, něžné předení na vás bude mít blahodárný vliv. Budete se obdivovat její eleganci a moudrosti s jakou si užívá každou minutu života. Budete dojati projevy její lásky ve chvílích, kdy to budete nejvíce potřebovat. Věřte mi za ty šrámy to stojí. Jako každá pravá láska.

SBOHEM MARGI

Když jsem se ráno po hodinovém spánku probudila, věděla jsem, že den, který se venku probouzel bude pro mne tím nejtěžším dnem. Margotka již měsíc navštěvovala lékaře, ale zdálo se, že její stav se jen zhoršuje. Přestala jíst úplně a z elegantní kočičí dámy se během několika málo dní stal téměř "průhledný" přízrak tápající nejistě bytem. Jindy jistá elegance s jakou se proháněla po skříních a celým bytem se stala jen chabým pokusem klauna napodobit výkony mistra.  Slábla před očima a poslední tři dny odmítala přes všechny pokusy stravu. Věděla jsem, že rozhodnutí musím udělat ten osudný pátek 11.prosince. Stále jsem v sobě živila jiskřičku naděje, že snad.... Ale poslední výsledky testů byly natolik špatné, že poslední "sobectví" mít Margotku u sebe co nejdéle rozmetal na kusy. Právě proto, že jsem jí měla tak moc ráda, nesměla jsem dopustit, aby trpěla byť jen o den déle. Říká se že člověku se před smrtí promítne celý život. To nevím. Ale při té poslední Margině cestě se mi promítl celý život s ní.  Jak jsem jí poprvé uviděla ležící v útulku na kamnech, její první nejisté kroky v novém domově, na její první krádeže mé večeře i na její nejmilejší hru:na schovávanou. Stovky vzpomínek...mohla bych tu psát celé hodiny. Odvážet milovaného tvorečka na cestu ze které neexistuje zpáteční jízdenka, je strašná bezmoc.  Dali by jste nevím co, kdyby jste jí hnali od hrnce na plotně nebo vlastní večeře. Nabídli by jste královskou odměnu za pohled na sunoucí se chlebíček, který drápkem zpoza stolu krade malá chlupatá zlodějka. Místo toho vám ale v náručí leží zesláblé tělíčko, které se skoro neudrží na nohou. Cestu jsem moc nevnímala. Hladila jsem Margotku celou dobu a doufala, že tu lásku cítí. Ne tak mou bolest. Tu jako-by cítilo  nebe, které celý den plakalo se mnou. Byla jsem s ní do poslední chvíle kdy vnímala a chci věřit,  že to cítila.

Teď je pro mne těžké být doma. Nikdo mi nejde naproti když se vracím domu, nikdo se mi neplete pod nohy, a ani teď se mnou nikdo nesedí u počítače a nesnaží se odvést mou pozornost na sebe tím, že si lehne na klávesnici. I silvestrovský ohňostroj ztratí svého vděčného diváka. Margotka milovala rachejtle. Seděla na okně a sledovala světýlka. Nikdy na tebe Margi nezapomenu. Dala jsi mi do života hodně radosti a snad jsem ti jí alespoň trochu vrátila.   Sbohem.

 

Chtěla bych ještě strašně moc poděkovat několika lidem. Především svojí mamince, která, ačkoliv to nechápala, byla mi oporou a vyřídila za mne některé věci, na které jsem neměla sílu a byla mi oporou. Snad někdy neohrabanou, ale i tak velkou oporou. Také patří dík mému trpělivému řidiči, který mě vozil na veterinu tak často, že by mohl jezdit po slepu. Chci poděkovat všem, kteří mě dávali rady, naději a podporu celý ten měsíc, kdy jsme s Margotkou bojovali proti  nemoci. Za některé chci poděkovat alespoň Renatce, Zdeničce,Lucince, Gábince a Janičce.... A mnoha dalším. Poděkovat bych chtěla i svojí "chlebodárkyni" a panu doktoru Nigrínovi za to, že mi umožnili poslední dva dny Margotina života být s ní. Hodně to pro mne i pro ní znamenalo.

 Hlavní dík ale patří panu doktoru Mladýmu z veterinární ordinace MVDr. Svobodníka, který se o Margotku staral a snažil se pomoci jak to jen šlo. Především však mu chci poděkovat za citlivý přístup při poslední návštěvě, za jeho pochopení pro plačící osůbku s drobným uzlíčkem v náručí, za užitečné rady i za poslední větu, která měla cenu zlata pro váhající srdce, že jsem se rozhodla správně a nenechala Margotku trpět. Jsem navždy jeho velkým dlužníkem. Už teď ho litutuju, protože s každým dalším zvířátkem co budu mít budu otravovat jen jeho. Má se na co těšit. Ale nyní mu "jen" moc děkuji. 
----------------------------

Co mi chybí?    Myslím, že tento článeček pochopí jen ti, co mají podobnou bolest. Pro ostatní se může zdát být směšným.

Chybí mi noční šramot. Chybí mi plesknutí tlapek o linoleum, když se malá zlodějka krade od hrnce.

Chybí mi žadonící oči, když otevřu ledničku. Chybí mi tančící tlapky na mém břiše když spím.

Chybí mi chlupatá překážka na klávesnici, když potřebuji pracovat.

Chybí mi zvednutý ocásek když se vracím domů. Chybí mi tlapka v mém talíři s večeří.

Chybí mi mňoukavé výčitky, když se vracím z dovolené - ve volném překladu: "Kde jsi byla? Bylo i tu smutno, byla jsem tu sama"

Chybí mi i ty rány o vchodové dveře ping-Pongovým míčkem ve tři ráno.

Chybí mi zmatené pobíhání po bytě a hledání mé chlupaté přítelkyně, která zatímco usilovně hledám a pátrám po celém bytě, na mne hledí z nejnemožnějšího místa a směje se pod fousky.

Chybí mi při Silvestrovské noci, kdy ostatní její soukmenovci zalézají a schovávají se před hlukem, zatímco ona fascinovaně sedí na okně a sleduje barevné kreace na půlnoční obloze.

Jediné co mi chybět nebude a co bych ráda vymazala ze vzpomínek jsou oči prosící o pomoc a zbavení utrpení. Kéž by šel smazat  poslední pohled na osamělé ležící drobounké tělíčko na lékařském stole.

V nejbližších dnech chci do svého domova i srdce příjmout novou přítelkyni. Margotka to nebude, ale doufám, že jí vytvořím šťastný život. I když nevím, "jaká"  Lucy bude, věřím, že spolu zažijeme krásné chvíle a pomůže mi vyrovnat se se ztrátou mé "prvorozené" milované chlupatinky Margotky.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mohu přeposlat mé kámošce co také miluje kočky???

(Květa, 30. 3. 2016 11:54)

Pavli,máš krásné,láskyplné povídání o kočkách,ráda bych ho poslala jedné mé kámošce,milovnici koček,které zrovna umírá kočička.Ale nevím jak máš zajištění stránky,aby ti nečetla něco co bys nechtěla...tak mi dej vědět,OK???
papa z jihu.Q

 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 22253
Měsíc: 259
Den: 4