Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maminka

31. 5. 2019

Maminka se jmenovala Hana a bylo jí 72 let, když jí dotlouklo srdce. Dovolte abych se s Vámi podělila o poslední týden jejího života.

Když jsme se v prosinci 2017 dozvěděli maminčinu diagnozu - rakovina žlučníku (zasaženy játra a slinivka) - byl to šok. Začalo popírání. Ale kupodivu ne ze strany nemocné, ale mojí a rodiny. Maminka si ihned vygooglovala, jaké má šance. Ve svých 72 letech byla velmi schopna a plna sil. Bohužel, 2% přeživších není moc. Následná vyšetření, která šla rychle za sebou diagnozu potvrzovala. Závěr posledního vyšetření: paliativní péče na onkologii. Přání maminky jsem znala. Pokud je jakákoliv péče jen na "udržení" nepřeje si jí. Její přání jsem respektovala. Díky kamarádce, která pracovala jako profesionální pečovatelka a prošla i kurzem o paliativní péči jsem si vypůjčila skripta a začala rychle absorbovat informace co dělat a co čekat. Maminka neměla bolesti a za to denně Bohu děkuji. Byl to zázrak. Asi v polovině ledna jsme si spolu konečně otevřeně promluvily. Musela jsem si jako první z rodiny přiznat pravdu. Mamince se otevřeností velmi ulevilo. Zeptala jsem se jí, zda se bojí toho co jí čeká. Obdivovala jsme její klid a vyrovnanost, která jí zůstala až do konce. Vysvětlila mi, že se bála smrti jako mladá. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli nám. Protože co by s námi bylo. Ale vychovala nás, postarala se o své rodiče a doprovodila je také až do konce. To jí naplnilo klidem a vyrovnaností. Dala bych nevím co, abych mohla budoucnost zvrátit, ale byla naneštěstí jasně daná.

Maminka byla plna sil až do 3.2.2018 Byla jen velmi unavena a pospávala. Nicméně byla ještě nakoupit, zvládla návštěvu vnoučat (4 měsíce a rok a dva měsíce) V neděli 4.2.18 se maminka už nepostavila. Za podpory si ještě došla na toaletu, ale neuvěřitelně jí to vysilovalo. Bydlím ve stejném domě a tak jsem ihned po té, co mi tatínek volal, že je mamince zle byla u ní. Bratr bydlí o několik ulic dál a tak dorazil o 10 minut později. Naše rodina vždy držela hodně pohromadě. Tak nás maminka vychovala. Aby měla toaletu blíž, přestěhovala jsem jí do druhého pokoje, který byl nadosah. Na gauči se jí i leželo pohodlněji.

V pondělí jsem jela už sama na onkologii, abych se domluvila jak mám postupovat. Tady bych chtěla moc poděkovat všem lékařům, sestrám na onkologii Vinohradské nemocnice. I když mě mladičká lékařka nabídla volné místo na lůžkovém oddělení, odmítla jsem. Maminka nedala do nemocnice ani svoje rodiče a já sama sobě slíbila, že se stejně tak postarám o maminku. Paní doktorka mě laskavě upozornila, že to nebude asi jednoduché a mohu kdykoliv maminku do nemocnice poslat, ale pokud je to naše přání, že by bylo rozumné kontaktovat nějaký domácí hospic. Ještě než jsem jela na onkologii, telefonovala jsem do "Cesty domu", kterou jsem už dříve vybrala. Odpoledne jsme vyplnili náležitosti a já zavolala do zaměstnání a vysvětlila situaci. Nikdy nebudu moct splatit své zaměstnavatelce její vstřícnost a laskavost. Uvolnila mě i když jí to velmi zkomplikovalo její vlastní práci.

Všichni v hospicu byly neuvěřitelní a nebudu jim moct nikdy dostatečně poděkovat. Lékařka, sestřičky - všichni byli laskaví, trpěliví, taktní, ale přitom otevření a přesně to jsme všichni potřebovali.

Každý den jsem ráno přišla k mamince, omyla jí, a pak jsme si povídali. Když pospávala, dělala jsem si svoje věci, ale přenesla jsem si je k její posteli, abych byla blízko. Hodně jsme se nasmály. Maminka měla škodolibou radost, že mi zde nechává na starost mého tatínka. Byly spolu 53 let a za tu dobu ho pěkně "rozmazlila" . Bylo to největším zdrojem našeho veselí. Hodně jsme vzpomínaly na společné přátele, zážitky. Čím dál víc jsem si uvědomovala, jak úžasný je to člověk. Byla naprosto klidná, smířená - ale nikoliv apaticky. Prostě smířená. Sama se sebou, s minulostí, s Bohem a s nadějí pramenící z její víry. Bylo to tak silné, že to dávalo sílu i mě. Stav se den ode dne zhoršoval. Hospic mi zapůjčil kyslík, polohovací postel a to byla - ač vlastně jen na pár hodin - velká pomoc. Pro mne i pro maminku.

Maminku jsem stále hladila, držela jí za ruku. Chtěla jsem cítit každou vteřinu její dotyk. Ona už neměla sílu mě pohladit po vlasech, ale já jí mohla alespoň to nyní vracet. V sobotu měla stále žízeň, ale neměla sílu polykat. Udělala jsem tedy malé kostky ledu a to jí moc bavilo cucat. Bylo to množství tekutin, co tělo dovedlo zpracovat a maminku to příjemně ochlazovalo. Byla to první noc, kdy jsem se rozhodla, že budu spát u její postele. Bylo ráno 11.2.2018 a maminka se probudila v půl šesté. Byla neklidná a vypadalo to, že mě chvílemi ani nevnímá. Tatínkovi jsem řekla, že patrně dojde už k nejhoršímu. Neměl sílu ke své životní družce jít. Stála jsem u lůžka, držela maminku za ruku, hladila jí po tváři a jen šeptal, že jí mám moc ráda, že se jen trochu vyspí, odpočine si a brzy se zase sejdeme.

Nevím - a neví to ani lékaři - zda v takovou chvíli, kdy už je člověk v poslední fázi vnímá, či ne. Já věřím že ano. Že cítila, že jsem u ní a uvědomuje si jak moc jí mám ráda. To je něco, co nikdy nezapomenu, nikdo mi to nevezme a za co budu vždy vděčná. Držet milovaného člověka do poslední chvíle za ruku, být s ním - naplnilo to moje srdce a díky tomu vím, že maminka netrpěla, zemřela klidná, smířená a v pokoji. Když jsem maminku - již za pomoci sestřičky z hospicu - oblékla, všichni jsme se sesedli kolem lůžka. Já, tatínek, můj bratr a moje kamarádka, která mi byla celý týden velkou oporou. Maminka jako by jen spokojeně spala. Chyběl jen její úsměv. Ten, který jsme všichni milovali a který nám teď tolik chybí. Asi nikdy se to prázdné místo nemůže zaplnit, protože odešel vyjímečný člověk, který i v posledním týdnu dokázal nám všem kolem dát sílu a naplnění. 

Ten týden s maminkou mě také o mě samotné hodně řekl. Ale hlavně mě naučil o víře a naději víc než předešlých 46 let. 

 
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 32087
Měsíc: 1489
Den: 35