Všichni jsme 24 hodin on-line. Internet a mobil z nás udělal naprogramované tvory bez soukromí. Chybí nám spontálnost, překvapení z okamžiku. Kdy jsme naposledy někoho navštívili, aniž bychom mu poslali 3 e-maily, poslali 5 sms a dvakrát volali, když jsme zrovna seděli v tramvaji? Velmi se mi líbil článek paní Kláry Kubíčkové (Víkend dnes) "Týden v pravěku". Autorka na sobě udělala pokus. Odpojila se od internetu, vypla mobil a týden žila jako kdysi. Na pevné lince s psacím strojem, knihovnou. Podle vlastních slov měla pocit, že se kolem ní něco děje a ona neví co. Kolik z nás kontroluje za den zprávy na internetu a informace? Já tedy několikrát ano.

S rodinou se kontaktuji několikrát denně. Mobilem. Upozorňuji, že rodiče bydlí o dvě patra výš a bratr o několik ulic dál. Díky tomuto experimentu paní Kubíčkové jsem si i já uvědomila že sice sdílíme na sociálních sítí svoje radosti a starosti, smutky a smích a to současně s několika desítkami přátel, ale ve chvíli kdy u PC sedíme – v tu chvíli jsme každý sám. Závěr pokusu? "Ve chvíli, kdy jsme nedostupní na mobilu nebo sociálních sítích – jako-bychom s přístrojem vypli sami sebe. ...pro ostatní přestaneme existovat"

Svět se díky technice zmenšil, vzdálenosti se zkrátili, ale mezi lidmi vznikají zdi. Možná zdi pokojů, ve kterých sdílíme přátelství na sociálních sítích. A čím víc jsme on-line, tím tlustší ty zdi jsou.

* Počasí sledujeme v mobilu. Jak často se podíváme z okna?

* Prohlížíme si nádherné fotografie krajinek z přeposlaných souborů. Kdy jsme naposledy vyrazili

ven?

* Díváme se na videa cizích smějících se dětí. Kdy jsme naposledy sledovali při hře vlastní dítě?

Možná bychom jednou za čas měli bát off-line. Technika nám umožnila hodně. Můžeme s přáteli mluvit i na velké vzdálenosti atd. Ale někdy mi chybí to překvapení když na mne ze schránky vypadne dopis na který jsem čekala, nebo naopak nečekala, protože si na mne někdo prostě jen tak vzpomněl. Chybí mi překvápko, když za dveřmi nečekaně stojí přítel a zastaví se na kávu.

Podobné je to s kulturou. Film už nemá za úkol vtáhnout do děje, dojmout, pobavit, odpoutat od reality. Má za úkol šokovat. U filmu si více všímáme efektů než děje. Všude převládá apatie.

Nedávno mě v ordinaci navštívil student teologické fakulty. Ptala jsem se ho na Bibli – nejrozšířenější knihu na světě. "Probíráme jí jen okrajově" Odpověď mě šokovala. Kniha, za kterou lidé ztráceli životy, byli pronásledování a vše jen proto, aby jí zachovali nám, nebere nikdo vážně. Pravda, možná je to nechuť vrátit se k nějakým hodnotám, lenost přemýšlet, vytvořit si vlastní názor a nejít s většinou.

I to přináší život on-line. Nenutí nás hledat pravdu, protože stačí kliknout a "někdo nám už náš názor sdělí".

Ani já se neumím bez techniky obejít. Bez mobilu jsem jako bezruká a bez internetu neinformovaná. Ale věřím, že jsem ještě neztratila rozum a sem tam se off-line hodím. Zkuste to taky.