Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krátké povídky do 31.12.2015

article preview

Babička

8. 6. 2012

 Dívala jsem se do těch pohaslých očí a bylo mi smutno. Oči ještě nedávno klidné, vnímavé, přátelské a dokonce v nich šlo zahlédnout čertovské plamínky. Teď se jen nepřítomě dívají před sebe bez zájmu a jiskry. Snažím se vzpomenout na dobu, kdy mě zlobila věčnými opakovanými otázkami dítěte uvězněného v těle 92 leté ženy. Jak ráda bych teď ty nekonečné otázky slyšela! A jak mě dráždili stále stejné kroky za mými zády – co bych za ně teď dala. Co bych dala za to, abych v zádech cítila její dech a "otravnost" starého člověka zajatého ve vlastním bytě a chátrajícím těle. Život se mění a mění se i jeho hodnoty. Věci, které mi vadili, nebo mě zlobili mi teď chybí. Chybí mi o to víc, když sedím u postele, kde babička leží.

Jmenuje se Marta a narodila se v roce 1919 – tedy po první světové válce, v rodině železničáře. Její dva bratři Oto a Pepa, i maminka trpěli otcovým despotizmem. Dokázal bezpochyby zabezpečit svou rodinu po materiální stránce, nicméně chlad v citech se na všech podepsal. Až do stáří babička žila ve filosofii "promiňte že žiju". Spočívalo to v tom, že nesmí nikde překážet, vždy ustoupit, nedělat problémy. Projevovalo se to v mnoha ohledech zbytečnými kompromisy a citelně sníženými sebevědomím. Nevyhlo se to ani zdravotnímu stavu mladé dospívající dívky. Skvělá žačka a šikovné děvče v rodinné škole bylo oblíbené, ale její skromná povaha a plachost, i její výrazná pohublost upozornila na problém lékaře, který jí poslal na zotavenou na slovensko do Tater. Tam se nejen zotavila, ale i zamilovala do Ferka. Ferko lásku opětoval, ale žel přišla druhá světová válka, dopisy se poztrácely a vztahy zpřetrhaly.

V tanečních ale poznala Toníčka – mého dědečka. To samo o sobě napovídá, že životního partnera našla. Mistr holič s vlastní živností, též životem nijak nevymazlen,. spíš než lásku probudil v babičce soucit. Nevzali se z horoucí lásky jako z červené knihovny, ale byli spolu přes 50 let, byli si partnery, přáteli a stali se rodiči.

Jaké mám vzpomínky na babičku? Jak byl dědeček pomalý, nerozhodný, zádumčivý, tak byla babička jeho protipólem. Hbitá, rychlá, impulzivní. Pamatuji si, jak pracovala na zahrádce, jak do 85 ryla na zahrádce, jak do 80 jezdila lokálkou a chodila pěšky mezi vesnicemi. Jak do vysokého věku myla okna (což mě málem vždy ranila mrtvice). Pamatuji si, jak uměla pohladit, a jak nás hlídala. Chlad z dětství rozhodně nikdy nevložila do své rodiny. Napak, dědeček i babička nás naučili, že rodina musí držet pohromadě. Možná právě proto, že to ani jeden z nich v životě nezažil. Naučili nás se o vše rozdělit a myslet na celou rodinu, i na její jednotlivé členy.

Dala nám všem do vínku hodně. Teď když leží přede mnou její nemohoucí tělo bez rozumových schopností, bez toho, že by byť jen poznala, kdo jí drží za ruku, všechny vzpomínky se mi vrací a budu za ně vždycky vděčná. Je smutné, jak nedokonalost dokáže sebrat čověku osobnost. Ale někdy, když má babička světlejší den, usměje se, vyplázne na mě laškovně jazyk, nebo mi pošle jako malé dítě polibek, jsou to chvíle, kdy jí prostě musím obejmout a držet jí. A vím, že bych nedokázala nikdy nikoho z rodiny svěřit do péče cizích rukou.

DESETILETKA
 Proč zrovna desetiletka? Před deseti lety jsem poznala jednoho člověka, který dost výrazně zamíchal mým životem. Nevědomě a nemyslím, že by to měl nějak  v úmyslu.
 
Asi touto dobou (v únoru) 2006 jsme se dohodly s mou tehdejší milovanou kamarádkou Sylvou (+2011), že navštívíme konečně muzikál Bídníci. Sylva ho milovala už od jeho prvního českého nastudování ve Vinohradském divadle v devadesátých letech minulého století. Já jsem ho sice poslouchala, ale brala jsem to jen jako další oblíbené dílko v celé řadě. Jak moc se pro mne stane vyjímečným, jsem nemohla tušit.
 
První (z 25) představení jsem navštívila 21.4.2006. Hudba mě neuvěřitelně oslovila, vtáhla do děje a výkony tehdejšího obsazení bylo ... no ... dech beroucí. Takový nával emocí jsem před tím nikdy nepoznala. Ne v divadle, ne při hudbě. Hlas hlavního představitele Jeana Valjeana se mi vtiskl nesmazatelně do paměti i srdce. Zamilovala jsem se do Bídníků, zamilovala jsem se do Goji a zamilovala jsem se do lidiček, co nám příběh Bídníků přinášeli. K muzikálu jako takovému se vyjadřovat nechci, protože jsem o něm napsala už hodně. Z té doby jsem přímo díky muzikálu našla dva úžasné přátele, se kterými mě přátelství pojí dodnes. Dáma, která do muzikálu nastoupila později, a já jsem pěnila, že jí v té roli ani snad vidět nechci, se stala časem kamarádkou a já smekala před jejím výrazným talentovaným hlasem. Nyní po letech si troufnu říci, že jsme se staly přítelkyněmi. A samozřejmě nezaměnitelný Jean Valjean. Upřímný, čestný muž s velkým srdcem, a neuvěřitelným talentem.
 
Proč pro mne byl ale tento muzikál a seznámení s Davidem takovým zlomem? V té době jsem začala mít vážné zdravotní problémy. Psychika brala za své a já jsem téměř nevycházela z bytu. Nejraději jsem byla sama a pobyt mezi lidmi byl pro mne opravdovým utrpením. Paradoxně mi právě divadlo pomohlo vrátit se mezi lidi. Tam jsem se nemusela nijak tvářit, nemusela jsem odpovídat na otázky přátel (i když dobře míněných). Mohla jsem tam prostě jen "být". Vnořit se do příběhu, do hudby, nevnímat dav kolem sebe. A to bylo přesně to, co jsem pro svou terapii potřebovala. Když jsem pak měla někam jít, kde mělo být více lidí  a dostala jsem strach, nebo se mi prostě jen nechtělo, řekla jsem si: „Kdybych teď měla lístky do Goji, šla bych? ANO! Pak to musím překonat a jít.“ A šla jsem, protože jsem už neměla výmluvu. Mohla-li jsem dělat jedno, mohla jsem dělat i další.
 
Nejdříve na stránkách FK jsem se seznámila s Luckou. Pak přišel sraz FKDU v červnu 2009 a já se s ní seznámila osobně. Začaly jsme se navštěvovat, povídat si přes SKYPE. Vzniklo krásné přátelství. To vyústilo, když jsem se po onemocnění babičky a následně jejím odchodu rozhodovala o možnosti mít spolubydlící (a to nejen z finančních důvodů) Volba mi přišla jasná a já Lucce nabídla přesun

do hlavního města. K mé radosti souhlasila. Své nabídky a volby "nájemnice" jsem nikdy nelitovala. Je mi neuvěřitelnou podporou a pomocí. Nejen v domácnosti, nejen s výdaji, ale hlavně v životě. Věřím, že to tak i zůstane.
 
To nebylo ale jediné, co zasáhlo můj život. Hlas Davida jsem se snažila podporovat i v jedné internetové hitparádě. A tam jsem se seznámila se Zdeničkou. I tady jsem narazila na milou spřízněnou duši. Kam až to povede, jsme ani jedna nemohla tušit. Stala jsem se její duchovní matkou. A že to byl těžký i  když radostný "porod"! O tom se raději nebudu rozepisovat. Ale obohatilo nás to obě. Dokonce mám i duchovního vnuka. Viděla jsem ale hlavně "sílu nad to co je normální" a vstát zlomeného člověka z popela. Opět nás spojilo hluboké přátelství, vzájemná podpora. I když nás dělí 350 km, každý den jsme v kontaktu a jak to jde, tak se jednou za čas alespoň na chvíli sejdeme na pul cesty v Olomouci. Já trávím 14 dní na Moravě a Zdenička v Praze.
 
Poznala jsem fajn lidi, poznala jsem i "špínu". Oboje mě ale nesmírně obohatilo. Bídníci a potažmo David mě vrátili mezi lidi a naučili mě vážit si sama sebe a znovu se lidem otevřít. Začala jsem si také vážit lidí, kteří druhým rozdávají radost. Zpěváci, herci... mají těžce vydělaný chleba. A ještě těžší je zůstat čestným a přímým člověkem v prostředí, které tomu zrovna nefandí a i výdělek závisí často spíše na opačných hodnotách a vlastnostech. O to víc, si ale vážím svých přátel, že jsou jací jsou a zůstali rovnými lidmi, kteří mě pustili do svého života a nechali mě díky tomu nabrat dech a sílu.

Před třemi lety „usnula“ moje milovaná babička a to byla další rána. Bylo jí 94, ale i kdyby jí bylo 194 stále by mi chyběla. Nepamatuji si (a to ani ze svého dětství, kterým mě provázela), že by někdy zvýšila hlas, nebo se zlobila. Byla klidná, mírná a někdy mě svou skromností s životní filosofií: „promiňte že žiju“ lezla na nervy, ale patřilo to k její skromné a mírné povaze. Neměla jednoduché dětství ani dospívání se svým despotickým otcem. Ale s dědečkem tvořili úžasnou dvojici. Nebrali se z nějaké děsné zamilovanosti, ale vztah jim vydržel 51 let a přerušila ho až dědečkova smrt. Byli si oporou a doplňovali se. Nám vnoučatům se byli ochotni vždy věnovat a od nich jsem se také naučila co to je, dělit se v rodině spravedlivě. Co dostala moje maminka a její rodina, dostal i strejda a jeho rodina. Všechna vnoučata pokud o to stála, mohla čerpat z jejich laskavost, moudrosti a lásky.

A tak mohu říct, že něco jsem v těch deseti letech získala, něco ztratila, ale nelituji ničeho. I z chyb a ztrát se dá těžit a vždy se dá vzpomínat na to hezké.

RUB A LÍC

24. 3. 2011

Byla jednou jedna holčička a ta dostala dárek. Jednu velmi cenou minci. Tak, jak jí dárce vložil peníz do dlaně, tak ho holčička stále nosila. Na minci byl krásný obrázek labutě. Holčička měla labutě moc ráda, protože pro ni znamenaly čistotu a věrnost. Mince byla pravda trochu kostrbatá, neměla pravidelný tvar a i obrázek byl ohmataný a zašlý. Přesto ho holčička stále střežila jako oko v hlavě. Ráno a večer ho leštila a nosila ho stále v dlani s sebou. Když bylo holčičce smutno, labuť někdy na chvilku ožila a dívku nechala aby se polaskala s jejími perutěmi.

Jednou však holčička kráčela po ulici a kolemjdoucí do ní strčil. Mince dívence vypadla z ruky a ta poprvé uviděla i její druhou stranu. To, co viděla ji překvapilo. Ta strana mince se kterou usínala a se kterou se probouzela, ač byla trochu ušmudlaná - tu milovala. Ale rub mince, na který hleděla teď, byl sice čistý a leskl se, ale rytec na něm vypodobnil hada. Hadů se dívka velmi bála. Nechápala proč ho tam rytec dal. Hleděla na penízek ve své dlani jako-by novýma očima a snažila se pochopit a čestně zvážit, zda je mince pro ní dál tím pokladem co dostala, a labuť kterou milovala opravdu tak čistá a krásná aby jí stála za to si ji ponechat. Nechala by si s ní i hada, který sekne když to nejméně čekáš a někdy i postupně vypouští jed do otevřených ran. Uvědomila si, že tak jako ožívá ve chvílích bolestí labuť, bude ožívat i had.

Děvče se snažilo labuti vysvětlit, že se jejího souseda bojí, že jí může zranit. Ale labuť jako by neslyšela. A jako by náhle ztratila svou čistou bělost. Pravila, že děvče minci přijalo a mince má vždy rub a líc. Je její chybou, že minci neotočila a nepodívala se co je na druhé straně. A to že se zadívala na ten příjemnější (ač umazaný) obraz není chyba penízku ani dárce.

Děvče smutně položilo penízek na zídku a s bolestí v hlase řeklo: "Milovala jsem labuť pro její čistotu a stín svých křídel jež mi poskytovala v žáru slunce. Ale její společník je zlý a zákeřný a já se bojím, že pokud ne teď, tak později mě zraní a já zemřu. Nechám svůj poklad tady, kde ho může každý vidět, vzít si ho a a třeba se najde někdo, kdo se nebude bát ani rubu této mince." S těžkým srdcem děvče odcházelo od svého pokladu, aniž by se otočilo. A tak už neviděla, jak se had spokojeně obtočil kolem labutě , která mu ve smyčkách jeho dlouhého těla spokojeně usnula.

POSLEDNÍ NOC

 

Začal večer a já se posadila na svoje milované místo. Uprostřed lesa, samota domu nepoznamenaného civilizací. Začínal každovečerní rituál.

Zvedla jsem hlavu a spatřila miliony hvězd. Každá jiná a přeci všechny stejně rozeznívaly struny v mé duši. A já byla vděčná Bohu, že mám oči, které tu nádheru vidí. Dokonce jsem zahlédla padající hvězdy, jak se ztrácí jejich jas z nočního nebe.

Zavřela jsem oči, které si již uvykly na tmu, a uslyšela jsem noční zvuky lesa. Kousek ode mne našlápla srnka na suchou větvičku, několik ptáků opozdilců ještě spěchá domů. Když všechen shon utichne, slyším jen šumící les a šplouchající potok. A já děkuji Bohu, že to vše mohu slyšet a radovat se z té rozmanitosti zvuků. Ať je to za srdce beroucí píseň, nebo prostá nádhera přírody kolem.

Znovu jsem otevřela oči a spatřila světlušky. Jakoby se ten večer zastavil čas. Oči nerušilo světlo velkoměsta a krásu šumícího lesa neničil hluk televize. Čas se zastavil, a já jsem vděčná Bohu za ten okamžik, protože vím, že času nemám mnoho.

Vstanu z křesla a jdu do domu. Od knihy se ke mně zvednou láskyplné oči. Nemají už ten jas jako dřív, a nad nimi se vlasy bělají jako sníh, ale jsou to nejkrásnější oči na světě. Plné něhy a porozumění. Vrásčité, stářím poznamenané ruce odloží rozečtenou knihu. O kus dál podřimuje v křesle unavený starý muž. Celý život pracoval a snažil se, abych měla vše, co jsem si přála. A já jsem vděčná Bohu za to, že mi dal takové rodiče. Ať se stane cokoliv, vím že jsou tady a že jsou blízko.

Ne. Nemám moc času a tak děkuji Bohu za to, že jsem ten dar – dar života mohla poznat. Trval sice krátce,ale za každou prožitou vteřinu jsem vděčná a každé ráno, do kterého se probouzím, je den, který mi dal navíc. A já ho žiji a vnímám každým pórem svého těla a všemi smysly a jsem. Jsem dlužníkem, co nikdy nesplatí ten dluh:Těm očím, co vnímají krásu, sluchu, co ocení serenádu nočních ptáků, rodičům, co nade mnou – stejně jako každou noc - po celý můj život bdí.

SETKÁNÍ

Byl jsi tam. Já tě viděla. Nemohla jsem věřit vlastním očím. Nezměnil jsi se. Ale já ano.

Když jsem tě viděla naposledy,byl jsi napojen na přístroje. Tam, kde nebyly obvazy, vykukovaly hadičky nebo podlitiny. Přístroje pípaly a dokazovaly, že ještě dýcháš. Že jsi stále se mnou. Seděla jsem vedle tebe, držela tě za ruku. Ale nebylo to nic platné. Tvůj život mi unikal mezi mými prsty. Dívala jsem se na tebe. Hlavou se mi honilo milion vzpomínek. Pamatuješ, jak jsme seděli na nábřeží Seiny a ty jsi mi ukazoval tu podmanivou nádheru města. Nebo když jsi přijel za mnou do Prahy a já ti ukazovala to "svoje" město. Byla to nádherná doba.

Ležel jsi na nemocničním lůžku, a já tam byla s tebou. Ale mohla jsem se jen bezmocně dívat jak mi odcházíš. Vyprávěla jsem ti o budoucnosti. Ale oba jsme věděli, že žádnou budoucnost nemáme.

Byla jsem na tebe pyšná. Bojoval jsi statečně. Ale když jsem slyšela ten povědomý zvuk – zvuk tak známý z nemocničních seriálů - věděla jsem, že mě už nemůžeš slyšet. Stála jsem tam a přihlížela snaze lékařů tě ještě alespoň na chvíli udržet u mě. Ale jejich um nestačil na to, aby zvítězil nad smrtí, která tě vzala do své náruče.

Tehdy jsem tě viděla naposledy.

Zahlédla jsem tě koutkem oka v davu. Od pohřbu jsem tě viděla na mnoha místech. Všude tam, kde jsme spolu byli šťastní. Přála bych si tě ještě jednou políbit, obejmout,nebo se ti jen dívat do očí a držet za ruku. Nic z toho se však nestane a já to vím. Přesto: neřekla jsem ti spoustu věcí. Neříkala jsem ti dost často, jak moc tě miluju, a jak moc jsem s Tebou šťastná.Ale jsem si jistá, že jsi to věděl.

Co jsi ale nevěděl je, že jsi mi nechal velký dar. Budoucnost, kterou jsme plánovali, teď plánuji sama. Ale jednou naší dceři řeknu,jaký byl její otec. Že byl statečný, něžný, a že by ji miloval jako nikdo na světě. Tlačím kočárek a přála bych si, abys byl vedle mne. Abychom se zase mohli procházet po nábřeží Seiny a dívat se, jak plyne voda, město žije a naše dcera roste. Ty to ale už neuvidíš. Přesto ... až se jednou zase objevíš někde v davu, přála bych si, aby tě zahlédla i naše dcera.

 

RÁNO

Otevřela jsem oči. Uvědomila jsem si, že bych je ani otvírat nemusela. Věděla jsem předem, co uvidím: Tmu.

Podle mých hodinek je 6 ráno. Vím, co mě probudilo. Nebyl to budík. Ten ani nepotřebuji. Stačí že do mě zaryje studený čumáček můj chlupatý přítel Andy. I v té tmě cítím, že se směje od ušiska k ušisku. Dojdu do koupelny a obléknu si večer připravené věci. Nikdy jsem neměla cit pro barvy a jejich sladění, a tak mi vždy s výběrem garderoby raději pomáhá Petra. Je to moje sousedka, která se každý večer u mě zastaví na kus řeči. Bez ní bych byla ztracená. V kuchyni si připravím snídani. Snídám sama. Tedy pokud nepočítám Andyho. Ale ten se většinou jen natáhne vedle mě. Zaposlouchám se do zpráv z rádia. Má pršet. To mě moc netěší. S deštníkem v ruce bych potřebovala být chobotnice, abych vše pobrala. Také si musím vzpomenout, kam jsem ho dala. Nesnáším deštníky. Po snídani se ještě zastavím před zrcadlem. Pod ním mám klíče a kabelku. Jediný, kdo může zhodnotit můj image na tento den je Andy. Ale ten je nad takové drobnosti povznesen. Povzdechnu si a otevřu dveře. Andy je u nich připraven jako každý den. Má radost, že jdeme ven. Zamknu dveře a než vykročím vytáhnu svou bílou hůl a nechávám se vést svým čtyřnohým přítelem do nového dne.

TOHLE MÍSTO MILUJI

Slyšela jsem hodně lidí říkat, že tohle je to jejich místo."Moje město, moje hory, moje pláž ...".Ani si neuvědomují, že tento titul se neuděluje jen tak. Lidé navštěvují exotická místa a pak ve společnosti vyprávějí,jak je ten jejich ostrov krásný. Lidé nějak zapomněli na ten titul nejcennější:"Můj domov" Trmácí se stovky kilometrů, aby si mohli na několik dní odpočinout a přitom by stačilo tak málo. Stačilo by najít ten nejbližší les, řeku, jezero, hory. A možná by se jednou zamysleli nad tím, že to "moje místo" - je domov. A ať jdou kamkoliv a snaží se mu uniknout letem přes oceány, stejně si ho nesou kus s sebou.

DŮVĚRNÍK

Nevěděla jsem kam jít. Vždycky jsem chodila za tebou, když jsem měla starosti. Tak jsem tady zase. Dívám se na tebe a mlčím. Možná proto, aby ten okamžik můj hlas nepokazil. Nevím čím začít. Tolik bych ti toho chtěla říct. Je spousta novinek, o kterých nevíš, protože jsi odešla. Už je to dlouho. Já vím, nebyl to Tvůj nápad odejít jen tak. Přiznám, že i já jsem tady dlouho nebyla. Asi jsem neměla odvahu. Jsem zbabělec. Ale já nikdy netvrdila,že jsem statečná. Když jsi odešla, cítila jsem se zrazená, zaskočená, bezmocná ... a strašně osamělá. Odešla jsi a já tu zůstala. Ale s tebou odešel kus mě. To lepší z mého já. Dělá mi teď potíže někomu zase věřit. Ty jsi také odešla a slíbila jsi, že budeš vždycky se mnou. Svůj slib jsi nedodržela.  Tak tady sedím proti tobě a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybys neodešla. Začíná mi být chladno a tak si přitáhnu kabát blíže k tělu.

"Slečno, budeme zavírat. Už je pozdě".

Zvednu se a opouštím hřbitov. Dlouho jsem tě neviděla. Ale neboj babičko. Zase přijdu. Tak jako vždycky když mě něco trápí.

NEMOCNIČNÍ POHLED

Včera jsem byla v nemocnici. Čekala jsem tam na přítelkyni. Dívala jsem se kolem a sledovala nemocniční ruch. Pacienti, někteří o holi, jiní již na vozíku. Osamělí v nemocničních chodbách, jiní doprovázeni někým kdo je v nejtěžších chvílích drží za ruku. Staří, kteří prožili mnohé a na jejich zádech se již zračily stopy tíhy kterou museli v životě nést. Byli tam mladí, kteří se provinili jen tím, že byli jiní než jejich vrstevníci. Že museli prožít již nejeden den v těchto zdech. I na jejich ač mladých tvářích – se již odráželo utrpení, kterým jejich tělo muselo projít a možná, které je ještě čeká. Zvláštní pomyslela jsem si. Nevidím žádné slzy. Nikdo z nich nepláče. Přemýšlela jsem co ty různorodé lidi spojuje. Byl to možná výraz odhodlání bojovat, v jejich očích co je spojovalo. A najednou jsem neviděla nemocniční chodby tak chmurné. Sestřičky, které celý předešlý den telefonovaly pacientům, aby je mohly přeobjednat. Sestřičky, které se snaží být stále ještě lidské, i když tahle místa připomínají jen bezmocnost a peklo utrpení .Lékaři, kteří musí vynaložit všechen um, aby dokázali co nejvíce těch tam za dveřmi ambulance pomoci.

Pak jsem zahlédla svojí přítelkyni. Mladou ženu ve věku, kdy jiné chodí do divadel a na plesy, na kolenou houpají vnoučata. Šla pomalu a já věděla, že každý krok jí působí nesmírnou bolest. Přesto jsem nezahlédla ani jednu slzu. Viděla jsem jen úsměv ženy, která potká na podivném místě svou kamarádku. Smála se a žertovala a obětí bylo tak opravdové, že snad ani nepatřilo do těchto míst. A já neviděla jen přítelkyni. Viděla jsem statečnou ženu, která se rozhodla nevzdat se bez boje.

Najednou mi všechno přišlo strašně malé. Moje slzy, moje vzlyky, moje deprese .Vždyť tahle rozesmátá žena nemůže skoro chodit, má velké bolesti a přesto má srdce plné smíchu a dobra. Nezahořkla na život ani na tělo, které jí zrazuje. Nevím, zda bych byla já tak statečná.

Věděla jsem ale že mi navždy zůstane v mysli chvíle, kdy jsem se podívala do očí utrpení, které se zvedá z prachu a popela a snaží se znovu vstát. Možná bychom se měli všichni někdy posadit do nemocniční chodby a pozorovat opravdové utrpení, abychom si uvědomili, co všechno jsme dostali darem a vážili si toho.

MALÉ ZASTAVENÍ

Někdo mi tu nedávno řekl, že psát o živých je těžší než o mrtvých. Asi ano. Na mrtvé vzpomínáme s láskou a s úsměvem. Vzpomínáme na společné zážitky a šťastné chvíle a jako-by se křivdy a neuvážená slova někam vytratila s tím, kdo je vyřkl.

Živí nám připadají ... prostě jiní. Nedokonalí, zranitelní, chybující... .

Ale o několika z nich bych vám chtěla něco říct, protože pro mne hodně znamenají a možná, i když je neznáte, budete k nim cítit to, co cítím já. I když do dokonalosti mají rozhodně daleko.

Tak třeba moje nejdražší přítelkyně. Říkejme jí třeba "P".Je to věrná moudrá duše. I když je jen o málo starší než já, vždy ví, co a kdy říci. Dokáže pohladit a dokáže také ukázat chybu svou i druhých aniž by to někoho zranilo. Mluví na rovinu a přesto nezapomíná, že mluví s lidmi. Stejně zranitelnými jako je sama.

S kamarádkou "J" jsme byly nerozlučná dvojka. Co my se navyváděly lumpáren. Ale když jsem zavolala v kteroukoliv těžkou chvíli v mém životě, byla vedle mě. Dokázala nádherně mlčet. Věděla, že ucho, které naslouchá je stejně cenné, ne-li cennější, než moudrá slova.

Nemohu se neusmát, když vzpomínám na svého bratra. Byl a je to ten nejbližší člověk co mám. Nikdy se nestyděl za "mladší" sestru a i v dospělosti jsme podnikali mnoho věcí společně. Spolu jsme se smáli, spolu jsme měli svá tajemství.

A nakonec to nejcennější co jsem dostala do vínku. Rodiče. Nejsme dokonalá rodina a rodiče nejsou perfektní a bezchybní. Vzpomněla bych na nejednu dětskou křivdu. Ale dnes vím, že rodiče jsou ti, kdo budou vždycky tam, kde je budu potřebovat. A že to nádherné dětství, které mě a bratrovi vytvořili není samozřejmostí.

Nu, pokud jste dočetli až sem, říkáte si možná: no a?Co nám je do toho? A proč to píše? Vlastně nevím. Možná proto, že jsem chtěla říct nahlas tu nejjednodušší věc na světě na kterou se zapomíná. Prostě říct nahlas: "Mám vás ráda. Moc pro mne znamenáte"A jestli to někomu z vás pomůže, abyste zvedli telefon, zasedli k staromódnímu dopisnímu papíru, nebo prostě jen přešli do vedlejší místnosti, abyste to také někomu řekli,pak jsem to nepsala zbytečně. Udělejte to, protože pak Vám možná jednou nezbude, než psát o mrtvých. I když "jen dobře"

DOSTALA JSEM DÁREK.

A víte co na něm bylo nejlepší? Že se to vůbec jako dárek hodně dlouho netvářilo. Jenže jak šel čas a zvláště v posledních měsících, jsem si uvědomila, že to je ne dárek, ale dar. Myslela jsem, že jsme ho fasovali při narození všichni a že je to něco naprosto běžného, ale najednou jsem se začala setkávat s lidmi co ho nedostali, byl jim odebrán, nebo se dárek prostě pochroumal a žel neexistuje servis, kam by jste ho mohli odvézt.

Dostala jsem ho nezabalený před 37 roky a 5 měsíci. Pravda, lety je trochu opotřebovaný a zašedlý a některá "hejblátka" by chtěla vyměnit za novější a bytelnější součástky, ale podstata a "srdce" dárku zůstalo.

Poprvé jsem si jeho cenu uvědomila naplno ve chvíli, kdy mě jeden zaměstnavatel dohnal do naprosto zoufalé situace a já se pomalu ale jistě, rozkládal na malé součástky, z nichž každá chtěla umřít. Chodila jsem domu z práce zoufalá a ubrečená. A najednou mi tatínek řekl, takhle to dál nejde, prostě dej výpověď. Následkem bylo, že jsem se rozbrečela ještě víc, protože jsem jinou práci neměla a úspory žádné. Z čeho bych žila? Odpověď? "Nenecháš se přeci zničit, prostě dej výpověď. Pak si začni hledat práci a dokud to půjde, tak se prostě o ostatní postaráme." Výpověď jsem dala a rodiče se o mě starali 5 měsíců, po kterých jsem hledala práci. Možná si tuhle epizodu ani nepamatují, ale pro mě znamenala záchranu života a v té době přinejmenším zdravého rozumu.

O několik let později jsem začala trpět depresemi. Co se se mnou děje, pocity a nálady jsem nechápala ani já, natož aby je chápala moje maminka, která se s tím nikdy nesetkala. Přesto se snažila stát vždycky vedle mě a věděla jsem že když budu jen vzlykat do sluchátka a nebudu schopna mluvit, tak bude do 10minut u mě a bude mě držet za ruku. Dodnes hodně mých "stavů" nechápe a ani to nejde, protože je nechápu sama, tak je nemohu vysvětlit, ale vím, že bude vždycky tam kde je potřeba.... vedle mě.

Budou tam oba vždycky. Uvědomila jsem si, že ne každý má tuhle kliku. Já jí měla a mám. Dík

CO PRO MNE ZNAMENÁ PŘÁTELSTVÍ

Některé události mě donutili se zamyslet nad tím, co pro mě osobně znamená přátelství.

Kdo mě zná, ví že jsem samorost. I když jsem člověk, co má lidi rád (některé více, některé méně) jsem v jádru introvert. Zjistila jsem , že lidé asi neví, co si pod pojmem "přátelství" představit. Nechci tím vnucovat svou představu, ale pokud chcete., tak se zamyslete se mnou.  V mém životě se objevilo několik "druhů" přátel. Možná si řeknete, že Opravdové přátelství je jen jedno. Nu, také jsem si to myslela, ale není. Alespoň mi to tak nepřijde. Posuďte sami:

Někteří lidé jsou přáteli, vídáte se, a vy nic zlého netuše jim část sebe věnujete. Věnujete jim i čas a hlavně svoje city. Náhle se něco pokazí a zjistíte, že není mnoho věcí, které vás spojují. Spíše naopak. A že city, co jste tomu druhému věnovali jsou spíše jednostranné, ale ve své "dobrosrdečnosti" jste to nepostřehli. Zjistíte, že ten citový náboj, co dělá přátelství přátelstvím jde jen od vás, ale nemá zpětnou vazbu. A je po přátelství. Pravda, asi to nelze nazvat opravdovým přátelstvím, ale co naplat, vy jste ho tak brali a prožívali.

* Jsou přátelství, které nepoškodí a nerozdělí nic. Ani dálka, aní čas. Když se s protějškem sejdete po letech, navážete na hovor, který jste začali před 5,10,15,20 lety a je to jako by v tomto vztahu neexistoval čas a prostor. Je stejně intenzivní a oboustranný jako byl před lety na svém počátku.

* Jsou přátelství, která pojí stejné zájmy, stejné zážitky, nad kterými se vždy rádi společně zasmějete. Ale je nutno ho kořenit a pěstovat stále novými společnými vjemy.

* Jsou přátelství mimo chápání. Poznáte člověka, toho jaký je uvnitř, přitahuje vás jeho osobnost a vlastnosti. Je založen na vzájemném respektu, důvěře a citu, který nemá ve vesmíru asi jiný název než... přátelství. Nemáte mnoho společného. Možná máte naprosto odlišné zájmy, názory a životní cíle.... vlastně vás dle zákona logiky nespojuje nic. Zhola nic. Přesto je to cit, který je hluboký. Máte si stále co říct, o co se přátelsky přít, a jeden druhému chybíte, když nejste dlouho v kontaktu.

Jsem vděčná, že jsem takovými lidmi obdařena.

Přátelství je ale i o tom, že dokážeme něco PŘIJMOUT. A právě tady jsem se setkala s podivnou věcí. Umíme ještě přijímat něco hezkého a bezplatného? Daného z lásky, čistého přátelství, bez podmínek, bez protislužby? Žijeme asi v době, kdy je nutné žít stylem "každý sám za sebe" a "co si neudělám to není". Spoléháme se sami na sebe a zapomínáme, že přátelství je o tom, že někdo nám CHCE pomoct nebo něco dát. Možná nejsme zvyklí na to, aby někomu na nás záleželo natolik, že by pro nás něco udělal, nebo že by nabízel zcela vážně a nezištně svou pomoc. Ale i o tom je pravé přátelství - že umožníme druhému aby nám kousek sebe dal. Není přeci nic pokořujícího požádat o pomoc, nebo jí přijmout. Mezi přáteli je to něco, co by mělo být samozřejmosti. s přítelem se přeci nebudeme cítit "nesví" ve chvíli, kdy pro nás něco udělal. sám, ze své vůle a dobrovolně. Je to zvláštní, ale sami dáváme mnohdy čas, dárek, pomoc druhému, ale když ho máme přijmout, cítíme se zavázáni. Proč to tak je? Já to nechápu. Jedna moudrost říká, že větší radost je z "dávání" než z "přijímání". Je to pravda, ale proč tedy nechceme tu "radost" dopřát i jiným! Zkusíme to?

 

CO SE OD MLÁDÍ ZMĚNILO

Jojo: čtyřicítka pomalu ale jistě klepe na dveře, kila přibývají, klouby skřípou a vlasy bez zásahu kadeřnice chytají přírodní melír. A tak se čas od času otáčím dozadu, abych viděla, co se změnilo. Když pominu výše uvedené znaky MÉ proměny, změnilo se hodně.

Vyrůstajíc spokojeně na základní škole, jsem poznala učitele přísné, ale skvělé pedagogy, co měli vztah ke svému povolání i svým malým svěřencům. Ještě v 7 třídě jsme měli respekt z deváťáků i skvělé paní ředitelky. Když teď vidím kolem sebe školní věk mám chuť říci oblíbenou větu našich maminek a babiček: to za našich let nebývalo. Jak já tu větu nenáviděla. ... ale opravdu nebývalo. Konkrétně ve školství jsou změny do očí bijící. Učitel a profesor nemá respekt, a na rozdíl od žáka nemůže nic. I pouhé napomenutí může spustit lavinu nevole a třeba i křivá obvinění, která mohou poznamenat pedagogův nejen profesní život. A nějaké tresty, poznámky, puntíky, důtky.... kdeže. Dítě musí být svobodné. Ale žel asi není domyšleno, že se v té svobodě nezralý člověk může utopit.

Lety jsem nabyla dojmu, že slušnost, respekt, pokora a slova jako "děkuji", "prosím" a "promiň" se vytratilo ze slovníku. Nahradily je výrazy "vole naval", "vodprejskni"... atd. Šikana na školách? V té době jsem jí snad registrovala jen jako slovo spojované s vojenskou službou. Na školách na to moc čas nebyl. Ze školy do kroužků, nebo ti šťastnější do lidových škol, dělat úkoly... . kdepak sedět u PC (které neměl doma nikdo), dívat se na TV - výběr omezovala neoblíbená hvězdička a bdělí rodiče. Do výkladu novinových stánků jsem se mohla dívat bez obav. Můžete mě brát jako staromódního zpátečníka, ale v tomhle měly doby minulé něco do sebe. Rodina byla v 90% případech RODINA. Do školy jsme chodili a UČILI SE. Prázdnin a volna bylo málo, ale dokázali jsme je jak se patří využít. K sobě jsme se chovali slušně a největší "drasťárnou" byla třídní bitva s mokrou houbou (která mimochodem přistála paní ředitelce na hlavě-neměla chodit o přestávce do třídy). Po hodně věcech se mi nestýská. To je pravda. Rozhodně se mi ale stýská po krásné, nezkomolené češtině, filmech na které se dalo koukat 100x, protože dovedly pobavit. Stýská se mi po mezilidských vztazích a slušnosti, která zmizela. Staré časy vracet nechci, ale staré hodnoty by rozhodně neškodilo oprášit.

A ještě jeden aspekt doby mě mrzí. Likvidace hezkých věcí. Mnozí si pamatují zahrádkářské kolonie, kde jsme si mnozí hráli. Nyní na nich vyrůstají hypermarkety a nové americké čtvrti. I to je znak doby: vše zpeněžit. Co na tom, že se zničí práce a sny mnoha generací před námi?

Mnohdy ale zapomínáme, že peníze hodnotu věci nedělají. Ty nám nejdražší věci jsou často "levné" nebo zdarma.

Jen se bojím, aby jednou děti o lásce, toleranci, slušnosti, pokoře a respektu neříkali: "To za našich let nebývalo"

MOJE NOCI

Moje noci bývají doma ve znamení únavy z práce, a nočního řádění mého čtyřnohého mazlíčka. Ale chtěla bych vzpomenout na jiné noci. Na noci, které se mi nesmazatelně vrývají do paměti a mají tam své místo.

Nejraději vzpomínám na noci na chatě kam jezdím 32 let (děsné číslo). Když je hezky, vytáhnu si ven křesla, zabalím se do několika vrstev a uložím se na verandě. Sleduji noční oblohu, padající meteority (a někdy, když je štěstí a jsem tam v pravý čas je to opravdu podívaná), sleduji měsíc.... Tahle scenérie se mi nikdy neokouká. Klid, jen bublající potok, šumící les a sem tam ježek nebo srnka, co našlápne na suchou větvičku. Dokonce se mi několikrát podařilo srazit se málem s netopýrem a jeden rok jsem sledovala na louce světlušky. Za takových nocích se krásně přemýšlí a rozjímá o minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Právě tady mnohy moje budoucnost nabrala konkrétní podoby.

Další noci, které jsem si zamilovala, byly v Jeseníku. Nahoře na Rejvízu máte pocit, že se hvězd a měsíce můžete dotknout.

Kdysi jsem jezdila na Konopiště. Pracovala jsem tam s bratrem u koní. Musím říci, že to byly opravdu skvělé noci. Práci jsme končili kolem 22-23 hodiny a teprve potom jsme měli čas na sebe. Každý den jsme se sebrali, a oborou došli až ke Konopištskému rybníku. Vykoupali jsme se ve vodě, kterou zalévala měsíční záře. Když jsme se osušili, pokračovali jsme parkem k zámeckému příkopu, který v té době obýval medvěd Tobiáš. Po několika dnech jsem měla pocit, že tam na nás už čeká. Když jsme se potěšili s huňáčem, kterému jsme nezapomněli přinést nějakou dobrotu, vraceli jsme se zase oborou zpět. Kdo jste to tam v minulosti znali (nevím jak to tam vypadá teď), tak víte, že stromové klenby mnoho světla na cestu nepropouštěly. Cestu jsme opravdu znali jen po paměti a podle sluchu. Pokud jsme slyšeli "štěrk" znamenalo to, že se blížíme k příkopu. Mnohdy se stalo že se ze tmy před námi ozývali kroky nějakých podobných "turistů" jako my. Uhnuli jsme vpravo, pozdravili "dobrý večer" a šli jsme dál. Byla to krásná doba.

Někdy jsem nucena prožít noci v hotelu. Poslouchám ruch cizího města, neznámého domu a jejích dočasných obyvatel. Žel, tam mnoho romantiky asi nenajdu. Neutrální, neosobní prostředí, které je jen na "přespání".

Nyní mám zase o zážitek do skřínky vzpomínek víc. Noci na Beranech. Když jsem zde byla poprvé, tak svítily hvězdy. Ticho a jen sem tam sýček nebo výr (já to nepoznám) v dáli. Dnes, při svém druhém pobytu jsem zastihla měsíc v úplňku. Až za chvíli zhasnu, měsíc mi prosvítí celý pokoj. Možná si někdo řekne, že je to až kýčovité, ale co je kýčovitého na nádheře a dokonalosti přírody? Vždy lituji, že to nemám stále. Až zítra budu uléhat, tak mi pokoj prosvětlí jen pouliční lampa. Možná by se mi to stalo samozřejmostí, kdybych měla takovou nádheru každý den, ale .... Pochybuji o tom. Něco tak nádherného nemůže zevšednět. Teď si tyto vzpomínky ukládám do paměti, abych, když je mi někdy smutno, nebo lampy svítí ozvlástě nechutně, mohla do těchto vzpomínek sáhnout.

ZAČAROVANÝ KRUH

Všichni nám řeknou, že milují pravdu

.............Nikdo neřekne že lže,či pravdu překrucuje.

Všichni řeknou,že čest je pro ně důležitá

..............Nikdo neřekne, že neví, co to čest je.

Všichni řeknou že milují upřímnost

..............Nikdo neřekne že kličkuje jak na slalomu

Všichni řeknou že mají rádi poctivou hru

..............Nikdo neřekne že má falešné karty.

Všichni slíbí, že jsou přáteli navždy

..............Nikdo neřekne, že je to jen velmi omezený čas

Všichni řeknou že jsou v právu

...............Nikdo neřekne "Odpust"

---------------------------------------------------------------------------

Lidé se chovají zvláštně. jeden den jsou nejlepšími přáteli, druhý den se probudí a zjistí,že si někoho oblíbil víc a z přátel se stávají známí, nebo jen kolemjdoucí známé tváře. Dáváme okázale najevo své city a pak si jich nevážíme natolik, abychom je dokázali udržovat a pečovat o ně. Když zešediví, raději je vyměníme za nové. Ochladnutí ospravedlňujeme vývojem a měnícím se světem v nás a vlastní nevšímavost za nepřesné informace od druhých.

Jsme zvláštní. Chceme a toužíme po něčem, čeho by se nám dostalo darem, ale my za něj raději platíme s představou, že to nejcennější se dá pouze koupit.

Možná jednou pochopíme, ž to nejcennější nemusí mít nejokázalejší a nejdražší obal. Než na to ale přijdeme, možná budeme mít doma spoustu tretek, zatímco to nejvzácnější odložíme na zídku k popelnicím.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< květen / 2024 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 109265
Měsíc: 4187
Den: 76