Asi poprvé jsem šla na drama. Snad z leknutí, nebo prostě omylem jsem se dostala do divadla Rokoko na dramatizaci OTEC.

Trochu jsem se bála, ale odcházela jsem v slzách a nadšení.

Poprvé jsem byla v divadle Rokoko. Naprosto mě okouzlilo. Zpočátku temné, ale kupodivu prostor ve mě pak vyvolával takovou pokojnou intimní atmosféru. Pohodlné, pohodlné sedačky a dostatek místa... opravdu krásný sál.

Nyní ke hře: "...TRAGIKOMEDIE O JEDNOM SMUTNÉM FENOMÉNU NAŠÍ DOBY ‒ ALZHEIMEROVĚ CHOROBĚ. 

Hra je psaná z pohledu muže, jenž je tímto neduhem postižen. Jednotlivé scény se vzájemně popírají, postavy mají více podob a příběh se skládá nepřímo, skoro až detektivně."

Tak zní oficielní popis hry. Ani zdaleka nevystihuje co vás v necelých dvou hodinách děje čeká. Herci MASH by nazvali takovou hru "dramédií". Humorné momenty vystřídá sklíčenost a proniká do vás frustrace Anne – dcery postiženého Andrého a její boj s bezmocí. Sami luštíte co je realita a co ne a tak Vás André vtáhne do svého světa podobnému bludišti. Chvíle humoru vystřídá smutek a zoufalství. Bytostně si uvědomujete jak vzácné jsou světlé okamžiky, kdy se André vrací do reality, ta ale netrvá nikdy dostatečně dlouho. Najednou chápete Anne, že sen o tom, že otce zbavuje utrpení by měl místo i ve vaší mysli. Je to silný zážitek za který nemalou měrou může naprosto excelentní výkon Jana Vlasáka a Veroniky Gajerové. Výkon Jana Vlasáka v roli Andrého je tak obdivuhodný a opravdový! Postava Andrého je v jeho podání pojata naprosto reálně a přitom s úctou k lidem takto postiženým. Soucítíte s ním - nikoliv nějakým sentimentem, ale skutečným lidstvím.

Přiznám se, že jsem odcházela s mokrým kapesníkem a hodně dlouho jsem pláč nemohla zastavit. Ty oči, odpovědi ošetřovatelce, vztek, poddajnost téměř dětskou... viděla jsem svou babičku a jako by na sebe vzala podobu Jana Vlasáka.

Hádám, že by měli všichni ošetřovatele z oddělení LDN a psychiatrie povinně toto představení navštívit, aby nikdy nezapomněli, že jednají s lidmi a že i když jejich svěřenci nemají paměť a v hlavě je zmatené bludiště, stále jsou to lidské bytosti s city. A hlavně: jednou mohou být na jejich místech.

Hluboce před panem Vlasákem smekám, protože hodně dlouho mě herecký výkon takhle nedostal.

Rozhodně doporučuji.