NÁVRAT PO DVANÁCTI LETECH 1 DÍL

Tak jsem tu zas. Nedoufala jsem, že se sem ještě někdy podívám, ale je to tak. Opět se dívám na dětskou tvářičku Cosette na oponě.  Je to hodně zvláštní pocit se po 12 letech vracet. Tedy pro mě určitě. Nádherná hudba se nemění, ale mění se lidé, poznamenávají nás události, co jsme mezitím prožili. Sama nevím, jak na mě po té době bude muzikál, který miluji, který mne před osmnácti lety tak poznamenal a ovlivnil život, jak na mě bude působit.

         Nové tváře a hlasy neznámých účinkujících mi jistotu nedodávají.

Jediným pevným bodem pro mne je Jean Valjean a Javert – prověření to představitelé Bídníkovských rivalů. Kdysi nejmladší Jean Valjean na světě David Uličník dozrál jako víno. Jako hodně kvalitní víno. O hlasových kvalitách Davida nikdy nepochybuji. Přesto na mne po těch 12 letech působil jinak: snad důstojněji, mocněji, opravdověji, ... možná to byl jen můj nový úhel pohledu. Nevím.  V každém případě David exceluje a jak bývá jeho zvykem i po dvanácti letech mě naprosto rozsekal modlitbou Otče náš. Ale to mu tentokrát nestačilo a celou závěrečnou scénu jsem proslzela (to se mi dřív nestávalo). Nemyslím si, že by měl pan Uličník se svým hlasem „odpovídajícího“ pěveckého rivala. Může se hrdě hlásit k odkazu Karla Černocha, a Jana Ježka a stejně tak by byla na něj hrdá paní profesorka Boháčová.

         Muzikálový rival Javert v osobě pana Josefa Štágra  (1950)  - barda Bídníků v Čechách. Ano jako jediný hlas v tomto muzikálu prochází v roli inspektora Javerta od roku 1994 kde z Vinohradského divadla přešel do Goja Music Hall, kde v žádném uvedení nechyběl. Snad se pan Štágr neurazí, když ho nazvu pamětníkem Českých Bídníků. Dnes, jako čtyřiasedmdesátník strčí mnohé mladé kolegy s přehledem do kapsy. A já smekám. Hluboce smekám, před jeho energií a lety nepoznamenaným hlasem.  Pěvecky i fyzicky náročná role pana profesora Štágra ani ve vyšším věku nemůže rozhodit. Bravurně jí zvládá jako v roce 1994. Čím častěji na představení chodím, tím víc musím smekat. Ale únava je už chvilkama znát. Nikoliv na hlase!!!!

         A přejdu k novějším tvářím.

         Monika Sommerová jako Fantine snad herecky uvěřitelná, ale doteď nevím, co si myslet o hlase. V porovnání s jejími předchůdkyněmi zvláště Jitkou Čvančarovou nebo Kateřinou Brožovou byl hlas hodně nevýrazný a v mnoha místech se hlas a slova ztrácela v hudebním doprovodu.

         Eponine svěřená Felicitě Prokešové se docela povedla. Možná až čas ukáže co v této mladé dámě je. Jistě ještě najde sama v sobě rezervy. Ač je v poslední době hojně obsazována v Pražských muzikálech, myslím, že ještě trocha zkušeností určitě Felicitě Prokešové jen prospěje. Rozhodně svým jemným hláskem nezastraší zloděje u domu Cosetty. Jekot by chtělo potrénovat. Jako učitelky doporučuji Leonku Černou a nebo Vlaďku Skalovou. Při dalších představeních, ale mile překvapila. Možná vyzrála, možná se rozezpívala.  Kateřina Herčíková  hlas na roli rozhodně má. V roli mi sedla. Příjemný herecký projev. 

         Marius Tomáš Löbl je pro mne pozdním objevem. Možná se za 12 let naladil na mou strunu a při nynějším nastudování mi vysloveně v roli sedl, nebo opravdu hlasově „zapracoval“. Zvláštní že v roli Mária se to pro mne stalo už pravidlem. Úplně stejně jsem totiž měla pocity blahé paměti u Tomáše Savky. Zpočátku pro mne nevýrazný mladík s hezkým, leč zapomenutelným hlasem se stal úžasným hlasem, co dosáhl oprávněně až na Thálii za muzikál Evita v roce 2014 a několik dalších nominací v následujících letech. To stejné bych přála i panu Löblovi, protože tentokrát byl pro mne „objevem“. Kromě toho mu děsně sluší dlouhé vlasy.   Lukáš Randák já nevím co to je, ale v roli Mária se vždy někdo "zjeví". Tentokrát to byl Lukáš Randák. Šestatřicetiletý příjemný mladý muž, jehož hlasový fond rozhodně stojí za povšimnutí. Operák, který jako by jen tak mimochodem skočil do muzikálu. A ještě že tak. Ochudil by nás, o svůj hlas a herecký talent. V drobném mladém muži se skrývá hlas o síle dynamitu. A při vší úctě k pánům kolegům, co tuto roli ztvárnili, Lukášův projev a herectví je mi asi nejbližší a nejvíc uvěřitelné. Emoce ztvárňuje tak věrohodně a přirozeně jako málokdo. Když truchlí, prostě musíte truchlit s ním.