Jdi na obsah Jdi na menu
 


Alexandrovci, Mona Lisa, Opereta Budapest-Praha, Viva Opereta

13. 3. 2016

Alexandrovci Praha 16.6.2009

Na koncert Alexandrovců jsem se těšila poměrně dlouho. Byla jsem velmi zvědavá na legendární těleso. Předsudky, jaké by někdo mohl mít mi příjdou směšné a pod úroveň hudebního milovníka. Naštěstí mé pochyby o "kulturnosti" českého národa se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem stála nekonečnou frontu před jedním z mnoha vchodů do haly AC Sparta. Překvapivé bylo i složení publika. Myslím, že neexistoval ročník, který by v hledišti nebyl zastoupen - a to bez urážky lidí na které padlo mé oko - od ročníku 1920 a možná i níž až po malé děti doprovázející své rodiče. Zimní stadion byl vyprodaný do posledního místečka ( i po posledním místečku neb PC systém selhal a několik vstupenek prodal dvojmo) Sál vřel a než se všichni usadili, trvalo to hodnou chvíli. Poprvé v historii tak Alexandrovci museli na své publikum 15 minut čekat. Ale zdálo se, že to nikomu nevadí. Myslím, že české publikum je za to víc než dost odměnilo. Ale o tom později.

Večerem provázel Mgr. Jiří Klapka, předseda České asociace rusistů, člen představenstva Česko-ruské společnosti a jeden z aktivních protagonistů Ruského hudebního salónu v Praze. Ten také uvítal hned na úvod pana Karla Gotta, který jako jediný zahraniční umělec vystoupil s Alexandrovci na koncertě uspořádaného k 80 výročí založení souboru.

Soubor a jeho sólisté předvedli od lidových písní, přes operní árie - například z Aidy, i moderní kousky. O kvalitě hlasů nemá cenu polemizovat. Nejeden operní tenor i bas by mohl jen závistivě naslouchat. O úrovni a kvalitě svědčila i nadšená reakce publika. Dlouhé potlesky, ve dvou případech dokonce vestoje. V první řadě seděl pan Karel Gott s manželkou. Právě jemu byla věnována rytmická Lady Karneval. Slyšet jí s balalajkami a nádherným ruským přízvukem (v češtině) byl zkrátka zážitek... a požitek. Ocenil to i pan Gott, který vyběhl z místa a šel interpreta pozdravit. Zpěvák ladně seskočil z podia a mistra objal. Samozřejmě to vyvolalo novou vlnu nadšení. Bohatá pěvecká vystoupení byla prokládána tanečními, baletními čísly. Opět se potvrdilo, že ruská taneční a baletní škola je nejlepší na světě. Úžasné bylo sólo na... ehm... omlouvám se znalcům, pokud nástroj nepojmenuji správně ... na balalajku. Interpret byl neuvěřitelný - co se svým nástrojem dokázal udělat. Představena byla také mladá generace nastupujících alexandrovců. Chlapci jdoucí ve stopách svých starších "kolegů" zazpívali dvě živé písně a nám dodali na tváře laskavý úsměv.

Jaký jsem měla dojem? Pocity se nedají popsat. Při nejedné písni jsem měla náběh na husí kůži, při jednom tanečním čísle jsem měla takový nádherný pocit ...nevím jak to říct...bolesti a zoufalství....jako by se hudba i s tím, co předváděli tanečníci a tanečnice spojila a rozezněla uvnitř snad všechny emoce co je jich jen člověk schopen. Nikdy jsem netvrdila, že jsem normální, ale jinak to popsat nelze. Naprosto mě konsternovala taneční čísla. Nejen co se týká náročné, v mnoha místech takřka artistické jedinečné choreografie, ale hlavně provedením! Neopakovatelný zážitek, který nemůže napodobit žádné jiné hudební těleso. Nikdy nepoužili playback, vše prožívají, jako by to bylo poslední představení. Možná to dělá vojenská disciplína, která dotáhla taneční kreace, ale i hudbu do dokonalosti. Možná jen prosté nadšení umělců. Ať je to jak chce, výsledek byl, je a bude neopakovatelný. Všech 143 účinkujících bylo naprosto perfektních.


Budete se divit, ale jedna chvíle mohla mnohým být "trnem v oku". To když pan Mgr. Klapka představoval jednotlivé umělce a sólisty a před jménem se objevil titul "zasloužilý umělec", "národní umělec" "laureát státní ceny"... Nenechte se zmást nejsem staromilec vzpomínající na totalitu s láskou. Ale jak tak jednotliví umělci vystupovali aby se aplaudujícímu davu uklonili, napadlo mě, že to není nic jiného než jen ocenění neuvěřitelné dřiny a umu. Tak jako říkáme "mistře" některým umělcům, tak to není nic jiného než vyjádření zdravé úcty k něčí práci. A mimochodem, v první řadě také seděl jeden "náš Národní umělec." A tak mi to nebylo najednou už tak směšné jako dřív.

Alexandrovci jsou rozhodně pokladem ruské země. A nekonečný závěrečný aplaus ve stoje to jen podepsal.

Soubor oficiálně zahájil svoji činnost vystoupením v Ústředním domě Rudé armády v Moskvě 12. října 1928 pod názvem Soubor rudoarmějské písně.

Na počátku měl jen dvanáct členů - osm zpěváků, dva tanečníky, jednoho harmonikáře a jednoho recitátora - a vedl jej pozdější národní umělec SSSR Alexandr Vasiljevič Alexandrov, tehdy mladý profesor hudby z Moskevské konzervatoře. Soubor se později rozrostl až k zhruba dvěma stovkám členů. V průběhu 2. světové války se rozdělil na čtyři skupiny, které uskutečnily při odjezdech vojáků na frontu i přímo na frontách a v nemocnicích přes 1 500 vystoupení.

V roce 1946 se po smrti zakladatele jeho jméno dostalo i oficiálně do názvu souboru. Jeho vedení převzal po svém otci Boris Alexandrovič Alexandrov. Se souborem vystupoval po celém světě až do roku 1986, kdy odešel v hodnosti generálmajora do důchodu. Po něm vedení Alexandrovců převzal v roce 1994 jako umělecký vedoucí a dirigent nejprve Viktor Alexejevič Fjodorov, kterého po jeho smrti v roce 2002 nahradil současný hlavní dirigent Vjačeslav Korobko. Provozním ředitelem souboru je Viktor
Kadinov, hlavním sbormistrem Jurij Uchov.

Alexandrovci cvičí každý den tři hodiny, kromě víkendů. Momentálně soubor čítá dvě stě lidí. Před pár dny získali od armády vlastní koncertní sál v centru Moskvy a od prezidenta Putina slib, že jim dvojnásobně zvedne plat.

 

MONA LISA

Někdy se mi do divadla chce, někdy .... ani nevím. Tak to bylo i s muzikálem Mano Lisa. Reakce na toto dílo byla tak protichůdná, že jsem se nakonec rozhodla podívat se na něj sama a udělat si vlastní úsudek.

Rozhodně jsem z divadla Broadway odcházela mile překvapena. Příběh jako takový nepomíjí romantiku ani dramatičnost. Příběh nešťastné ženy, kterou stíhá jedna tragédie za druhou, ale kterou ani těžké životní zkušenosti nesrazily na kolena .

Obsazení mě víceméně uspokojilo. Přiznám se, že ač mám moc ráda paní Zagorovou v roli Lísiny matky mě zklamala. Naopak mě mile překvapil pan Petr Kolář a nadchla Monika Absolonová. Myslím, že špatným nápadem nebylo ani obsazení Petra Muka. Zpěv mu rozhodně jde. Tomáš Savka a Honza Fiala mi zase připomněli staré dobré časy v Goje mezi Bídníky. Tomáš Savka mě opravdu víc než mile překvapil. Zatímco v začátcích z Bídníků mě jeho projev nikterak neoslovil a stejně tak jeho hlas, při posledních představeních Bídníků byla jeho píle a cílevědomost na výkonu vidět - stejně jako nyní na Brodway v Moně Lise. Jan Fiala zase nezapřel svůj komediální talent. Zatímco v Bídnících jezdil u Thénardierových na tácu, zde u mistra Leonarda ho vyměnil za lyže. A zatímco jako jeden z Pařížských žebráků škemral na divácích peníze, bonbony nebo žvýkačky, zde nabízel tatranku jako cenu za najití deseti rozdílu na jeho díle a díle mistra Leonarda. Nespornou "perlou" představení je Kristýnka Bastienová v roli "Smrti".

Co mi přišlo, jako naprosto geniální byl živý obraz "Poslední večeře" na závěr. Tomu opravdu tleskám a smekám před tím, kdo ten nápad měl.

Rozhodně stojí představení za shlédnutí. Nudit se nebudete a pokud se poštěstí obsazení, pak budete mít jistě na co vzpomínat.

office popis:

Lisa a její nevlastní sestra Margherita se jedna druhé svěřují z tajné lásky, ani jedna netuší, že milují jednoho chlapce - Giuliano de‘ Medici. Ten dává přednost Lise před Margheritou. Florenští se vzbouřili proti Medičejským, drancují a vykrádají jejich paláce. Francesco del Giocondo, který stojí v čele této vzpoury, nechává odvést Giuliana na šibenici. Matka Lisy - Caterina de´Gherardini ve snaze, aby zajistila její další poklidný život, se rozhodne provdat svou dceru za Francesca. Lisa se tak stává proti vlastní vůli Lisou del Giocondo. Do Florencie přijíždí da Vinci. Na zasedání městské rady přesvědčí Raffael Santi předsedu rady Soderiniho, aby dal Leonardovi, jehož pověst není zrovna nejlepší, zakázku. Jedná se o vymalování zasedací síně. Leonardo se rozhodne pro výjev bitvy u Anghiari - bitvy, která nepatří v dějinách Florencie k nejznámějším. Giuliano se vrací do Florencie. V krčmě nachází Leonardovy žáky, od kterých se dozvídá, kde Leonardo bydlí. Posílá tam sluhu s dopisem, ve kterém žádá Mistra, aby vytvořil na jeho objednávku obraz své milované Lisy. Mistr váhá... Opilí žáci v čele se sluhou Alfonsem přepadnou Lisu a zmocní se peněz, které jsou určeny sirotkům. Při přepadu Lisy je smrtelně raněn Leonardův intimní přítel - Salai. Umírá v náručí da Vinciho. Lisa objeví dopis, ve kterém jí Giuliano oznamuje, že žije. Je to pro ni asi nekrásnější dárek k blížícím se narozeninám. Žádá Francesca, aby zorganizoval při této příležitosti ohňostroj. Ten si však nepřeje, aby se jeho žena osobně setkala s Mistrem. Matka zorganizuje tajné setkání Lisy s Giulianem. Lisa je v sedmém nebi, ale po šťastně prožitých okamžicích následuje pád do propasti - na její dceři Dionóře vzplanou během ohňostroje šaty. Dionóra umírá. Lisa přichází poprvé k da Vincimu do ateliéru. V Leonardově sluhovi poznává jednoho z chlapců, kteří ji přepadli a ukradli peníze určené pro sirotky. Mistr ji začíná portrétovat. Při odhalení sochy Davida dojde k incidentu, o kterém si všichni myslí, že za ním stojí Leonardo. Opak je však pravdou. Da Vinci se setkává tváří v tvář s Michelangelem a otevřeně mu dává znát, že nestojí o jeho přátelství. Raffael oznamuje da Vincimu, že Soderini a ostatní radní jsou znepokojeni tím, že stále není dokončena freska "Bitvy u Anghiari". Leonardo je pozván spolu s Michelangelem na zasedání rady. Soderini chce přinutit da Vinciho k dokončení fresky, a proto nabídne před Leonardem Michelangelovi další zakázku. Ten ji přijímá. Soderini žádá, aby Mistr vrátil finanční zálohu. Da Vinci otevřeně projeví svůj názor na městskou radu. Giuliano se nemůže dočkat, až bude portrét jeho milované dokončen. Lisa ho ubezpečuje, že da Vinci bude se svou prací včas hotov. Alfonso využívá časté nepřítomnosti Mistra ve svém ateliéru, přemalovává portrét Lisy za účelem výhodného prodeje. Tento záměr mu nakonec vychází a sluha poslaný Giulianem odnáší kopii Mony Lisy od Alfonsa. Alfonso se setkává v krčmě s Francescem, kde ho před všemi přítomnými zesměšní - oznámí mu, že jeho žena chodí tajně navštěvovat Leonarda a nechává se jím portrétovat. Neví však, kdo si zakázku objednal. Opilý Francesco Alfonse smrtelně zraní. Naléhá na Lisu, aby mu prozradila, kdo si její portrét objednal. Lisa je v rozpacích. Záchranu nachází ve své matce, která řekne Francescovi, že si u Mistra objednala obraz své dcery. Obě se dozvídají od Francesca, že mají pouhou kopii od hrbatého Alfonsa. Giuliano navštěvuje Lisu. Pomstychtivá Margherita přivádí Francesca. Chce, aby oba milence přistihl inflagranti. Matka prosí Giuliana, aby se před Francescem ukryl. Lisa ho však zastaví. Chce se jednou provždy i před Francescem přiznat ke své velké lásce k Giulianovi. Ostrá slovní hádka přeroste v krveprolití, při kterém Giuliano i Francesco umírají. Zdrcená Lisa vyčítá matce, že ona sama chtěla ukončit život člověku, který jí - i vinou matky zničil život. V matčině náruči nachází Lisa lásku a zázemí. (z oficielních stránek muzikálu Mona Lisa: http://www.monalisa-muzikal.cz )

Opereta mezi Budapeští a Prahou

Poslední dva hudební zážitky mě postavily před naprosto nový "problém". Přestalo se mi dostávat slov. Jako-by čeština - ten úžasný a bohatý jazyk, najednou neměl dostatečnou slovní zásobu na vyjádření mých pocitů, zážitků a dojmů. Posledním takovým "objevem" na poli hudebního života, bylo vystoupení maďarského divadla BUDAPESTI OPERETTSZÍNHÁZ a jeho sólistů. Praha je o svět operety jako takové velmi ochuzena. Na rozdíl od jiných "divadelních" měst jako je Ústí na Labem nebo Plzeň, v Praze se s klasickou operetou setkáváme zřídka. I proto si nemohu nechat ujít žádnou příležitost, která se zde naskytne. Těšila jsem se, ale to co jsem shlédla předčilo veškerá má očekáváni.

Kdo mě zná ví, že velmi nerada porovnávám cokoliv. Ať jsou to divadelní alternace, lidi, národy... . Někdy se žel ale tomuto nešvaru neubráním.

Celý koncert byl pod záštitou primátorů obou měst - Prahy a Budapešti. Na úvod nás přivítal pan Egon Kulhánek (ředitel HDK) a představil svůj maďarský protějšek. Pan primátor města na Dunaji, Gábor Demszky je v Praze na oficiální návštěvě při příležitosti prezentace města Budapešti v Praze. Spolu s pražským primátorem Pavlem Bémem zahájil představení na jevišti Hudebního divadla Karlín.Jednalo se o druhou část kulturní výměny mezi oběma metropolemi. Praha se v Budapešti prezentovala loni v květnu, stěžejním bodem byl koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK v budapešťském Paláci kultury. Primátor hl. m. Prahy Pavel Bém vyjádřil primátorovi Budapešti velký dík za pomoc při povodních v Praze v roce 2002: "Jsme Budapešti vděční za pomoc při ničivých povodních v Praze. Tímto si vzájemně dokazujeme kvalitu naší spolupráce v minulosti a do budoucna si přejeme další rozvoj našich vzájemných vztahů." Zdravici pronesl i primátor Budapešti. Byla podstatně delší a chvílemi byl v koncích i pan překladatel.

A nyní k představení..... co o něm říct? A nastává ona děsivá chvíle, kdy nevím jak popsat zážitek. Možná mi to budete mít za zlé, ale nejde to alespoň v první euforii popsat jinak než: úchvatné, dokonalé, strhující, skvělé, úžasné, nádherné, živé, perfektní. Další superlativy mě už nenapadají. Ale bylo by jich jistě ještě hodně. Režijní vedení bylo víc než zdárné. Jednotlivá vystoupení musela okouzlit snad i největšího škarohlída. Ať to byla rozverná melodie, co hýřila vtipem a živelností, nebo jímavé tklivé a dojemné árie úžasných tenorů a sopranistek. V každém čísle bylo znát nadšení těch, kteří nám dávali kus sebe. I když to není asi ten správný výraz. Řekla bych, že nasazení VŠECH maďarských protagonistů bylo na 150%. Ani vzhled kostýmů rozhodně nebyl "odfláknutý". Taneční čísla byla promyšlena do detailů a precizně nastudována. Nepoměli zapojit veselé prvky a hravost (kterou já osobně na divadle miluju). Taneční čísla někdy připomínala artistický výkon. A když uvážím, že při tom všem, ještě ŽIVĚ zpívali...smekám. Opravdu hluboce smekám.

Rozhodně největší ohlas měla živelnost dámy vyššího středního věku (jak to nazvat jinak netuším) a nemalých rozměrů, která metala hvězdice a tančila, neztráceje při tom jistou dávku elegance, ačkoliv měla působit spíše jako zábavná složka představení. Mladý taneční a pěvecký pár oslňoval takřka akrobatickými prvky.

České umělce zastupovala pětice složená z Pavly Břínkové a Jana Ježka (kteří večerem provázeli) , Iveta Dufková, Sisa Sklovská a Marián Vojtko. Když jsem na začátku řekla, že nerada porovnávám. Omlouvám se, ale musím. Kdo představení viděl (a je objektivní), jistě mi dá i za pravdu. Čeští zástupci techniku zvládají dobře, ale proti ohnivým maďarům, hrajícím "srdcem" jim chyběl život. Podepsalo se to pochopitelně i na hlasech. Jako by "jen" odváděli zadanou práci. Možná někteří pochopili, že hlasových kvalit pánů tenorů z Budapešti nedosahují, možná byli svázáni jako menšinová skupina celého představení. V každém případě mohli ke svým zahraničním kolegům jen uctivě vzhlížet. Pokud mají někteří z nich dost pokory, možná si to i uvědomí. Stát na prknech neznamená "jen dělat práci". Citlivý divák to pozná. Hlediště je na to bych řekla i velmi citlivé. Ví, kdy je odvedena práce a kdy se jeviště opravdu ponoří do svého výkonu.

Účinkující předvedli nejen divákům, že opereta JE živá a že jejich srdce tluče ve stejném rytmu s ní. Maďarské divadlo vtrhlo do Hudebního divadla Karlín jako hurikán. A já jen doufám, že to nebylo naposledy. Závěrečný několika minutový aplaus vypovídal o tom, že to nebyly jen mé pocity. A myslím, že i "srdce Karlínského divadla" , které bylo kdysi stánkem české operety zaplesalo. Doufejme že toto srdce nepřestane bít navždy.

- - -

BUDAPESTI OPERETTSZÍNHÁZ a HUDEBNÍ DIVADLO KARLÍN
ve spolupráci s Hlavním městem Prahou a městem Budapešť uvádějí:

Opereta mezi Budapeští a Prahou

Účinkují:
Zsuzsa Kalocsai (soprano primadona)
Mónika Fischl (soprano primadonna)
Marika Oszvald (soubrette)
Szilvi Szendy (soubrette)
Attila Dolhai (tenor)
Zsolt Vadász (tenor)
Károly Peller (buffo)
Dávid Szabó (buffo)

Hosté:
Pavla Břínková, Iveta Dufková, Sisa Sklovská, Jan Ježek, Marián Vojtko

Melodie z nejslavnějších operet
Emmericha Kálmána, Franze Lehára, Johanna Strausse, Jena Huszky

Dirigent:
Lászlo Makléry

Další názor si můžete přečíst:

Vivat opereta! (13.5.2009)

Vypravit se do Státní Opery Praha, byl pro mne zase zážitek. Pominu ženské věci jako je garderoba a úprava zevnějšku. Kdo mě zná, ví, jak bytostně to nesnáším. Nicméně jsem byla vychována v úctě k některým místům a k tomu i naučena jak správně vybrat vhodný oděv. Vyzbrojena večerními šaty jsem tedy vstoupila do domu nad magistrálou v Praze. "Jen mozek zcela vyšinutý," napadlo mě včera, kdy jsem klopýtala v dlouhých šatech a botách na podpatku špinavým podchodem pod silnicí, "mohl vymyslet takovou blbost jako je dálnice na tomto místě, uprostřed města"

Nicméně vidina KLASICKÉ operety byla silnější než jakákoliv nechuť k prostředí i oblečení. Samozřejmě, že vedlo hlavně nadšení nad tím, že po dlouhé době uvidím Tomáše Bartůňka v roli hodné jeho hlasu. Nápad Petra Kracíka vrátit operetu do českého divadla byl opravdu šťastný. V tomto bodě s ním jsem naprosto zajedno a dodávám, že i já jsem v tomto ohledu "staromilec". Ty tam jsou nádherné večery v Hudebním Divadle Karlín s Franzem Lehárem, Johannem Straussem, Oskarem Nedbalem a dalšími a dalšími. Lesk celému představení dodávají kostýmy z dílny Josefa Jelínka, úžasná choreografie Pavla Ďumbaly (ke které se ještě vrátím) i scéna Petra Čaneckého. Naprosto nesouhlasím s redaktorkou Práva paní Hrdinovou, která na tomto představení shledala kvalitní jen taneční čísla. ( http://www.novinky.cz/kultura/165818-tri-operety-najednou-ve-statni-opere-tvori-nesourody-slepenec.html ) Nemohu souhlasit. Pravda, možná bych měla výhrady ke svižnosti a i k některým protagonistům, ale slyšet konečně po dlouhé době SBOR (zde jsem pochopila rozdíl mezi sborem a Company v jiných divadlech) je pro mne zážitek, co hned tak nevyprchá. Rozhodně vrcholem byla taneční a baletní čísla. Nejsem pohybově nadána (my hrošíci ten dar nemáme) ale poznám, pokud je pohyb ladný a krásný. A provedení čísel na představení Vivat Opereta! bylo naprosto dokonalé a choreografie více než skvělá. Jsem ráda že alespoň v tom se shodnu s "odbornou" kritikou.

Ačkoliv jsem šla na představení z velké části kvůli svému oblíbenému "basu" Tomovi, byla jsem naprosto okouzlena tenorem pana Tomáše Černého. Tomáš Černý patří mezi přední české tenoristy a v současné době působí jako stálý host opery Národního divadla a Státní opery v Praze. V červenci 2008 debutoval ve Staatsoper Stuttgart jako Laca Klemeň z Janáčkovy Její pastorkyně pod taktovkou Marca Pioletta. Na základě tohoto úspěšného vystoupení byl přizván k další spolupráci v novém nastudování Janáčkovy Káti Kabanové v květnu 2010. Je držitelem ceny Thálie 2000 za interpretaci role prince Su-Čonga ve slavné Lehárově Zemi úsměvů a ceny Libuška udělené v rámci festivalu Opera 2005 za nejlepší ztvárnění hlavní role Edgarda v Donizettiho Lucii di Lammermoor. Role Laci z Janáčkovy Její pastorkyně mu přinesla nominaci na cenu Thálie 2005.

Výkon Tomáše byl jako vždy.... no... co by jste od mne čekali za komentář? Už Tomášův vstup v 1.dějství Hraběnky Marici, kdy 5 minut nehorázně "řve" a "sakruje" byl prostě radostí pro oko i ucho. Pravda, chvílemi jsem měla pocit, že vyndá hlasivky i s plícemi, ale to je Tomáš. Nedělá nic "lekle", do všeho se plně položí a hraje celým "Tomášem". Nechyběly ani mnou milované grimasy a jeho hravost. Nemohla jsem si pomoct, ale znovu jsem viděla starého dobrého Javerta. Zvláště v první části, kde taktéž neodložil hůlku a šermoval s ní a mlátil vzduch. Samozřejmě vidět Toma jako čínského monarchu Čanga, kde se řádně jeho hlas uplatnil byla pro mne jen třešinka na dortu hezkého večera. Díky Tome za Tvé rozhodnutí zpívat dál! Kéž by bylo hodně takových příležitostí tě vidět a slyšet.

Výhrady jsem měla hlasitosti. Oba Tomáše bylo slyšet skvěle vždy a pořád. Ať při zpěvu nebo mluveném slově, ale paní Simona Procházková ač s hezkým hlasem, sem tam nebylo rozumět ani mluvě a nebyl slyšet ani zpěv. Což je dost podstatný nedostatek. Seděla jsem totiž ve druhé řadě, takže nechci snad ani domyslet jaký zážitek z toho měli lidé na balkonech a od páté řady dál. Naopak moc se mi líbila (nejen proto že byla slyšet) Radka Sehnoutková v roli Mi (Země Úsměvů) a Adély (Netopýr) Věřím, že o té ještě uslyším. Jan Ondráček v roli Župana (Hraběnka Marica) Gustava (Země úsměvů) má hezký leč nevýrazný hlas. Umí však skvěle pobavit mimikou. Ostatní výkony byly myslím vyvážené ani nenadchly ani nepobouřily. Snad ještě mi za zmínku stojí paní Galla Ibragimova v roli knížete Orlofskeho. U ní bych docela i stála o to, slyšet ji jinde v nějaké jiné roli.

Trochu mě vyvedlo z konceptu nastudování v německém jazyce na druhou stranu mě překvapilo, že to nebylo tak špatné ani s němčinou. Sem tam jsem hodila očko na překládací panel (moje jazykové neschopnosti jsou obecně známé), ale překvapilo mě, že i u hudby v němčině lze 3 hodiny vydržet.

Takže suma sumárum..... představení bych doporučila. Pokud nenadchne (mě nadchlo) rozhodně nepobouří. A upřímně, pro milovníky operety je to jedinečná příležitost. Mnoho příležitostí přátelé operety nemáme.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< srpen / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 31743
Měsíc: 1486
Den: 46